kleopatra

Zeměkoule je na prahu skonu. Farmář-kosmonaut se přichomýtne ke startu vesmírného korábu, který se zrovna chystá vyletět k ohledání místa evakuace nebo k plánu bé, a ujme se nabídnutého volantu, přičemž s těžkým srdcem nechá doma děti svému osudu a dědovi. Během letu mu kolegové kreslí na ubrousek, jak funguje černá díra a diskutují, na které planetě by bylo lepší přistát a zahnízdit se. Zatímco táta tu a tam někde zastaví a něco čekne, potomci doma raketovou rychlostí stárnou. Na další zastávce najdou kolegu s kosmickou psychózou ... já vím, zlehčuju to. Na první pohled Interstellar působí monumentálně a je za tím neodiskutovatelná dřina a dobrá vůle, jenže je to tak plný volovin, zbytečných efektních protahovaček a nakonec i Rosamundy Pilčrový, že nemůžu jinak a výš. Proti složitému avšak kompaktnímu Počátku je tohle šlápnutí do tmy.

Záhadně upozaděné hudební drama (jen 67%?!) s velmi sympatickým hop-sem-hop-tam střihem povyšujícím jindy šablonovité curriculum vitae, jak otloukánek z chatrče ke slávě přišel, na téměř adrenalinovou jízdu, zvlášť když tam James Brown kopne funky, nestačíte sledovat nohy skvělého Chadwicka Bosemana.

Hezké, reinerovské. Děj filmu nápadně připomíná fragment ze života F. M. Dostojevského a anabázi vzniku jeho románu Hráč, v různých nuancích několikrát do pohyblivých obrázků převedeného.

Milé hudební road movie s černošskou muzikou, co vás rozpohybuje nebo aspoň rozluská, připomíná pohádku, kde zvítězí, kdo má kytaru v ruce a blues v srdci. Souboj s kytarovým mágem Steve Vaiem rockovým pamětníkům zvedne přinejmenším koutky.

Jake! Opět jeden z mimořádných mužských hereckých výkonů, který vévodí filmu s tématikou ne zcela otřelou, ačkoliv hyenismus v médiích není novinkou. Ten tady ale vnímám spíše jako pozadí, v centru je Slídil a jeho schopnost chladně manipulovat. Je dlouze a dobře připraven, jako šelma číhající na svou kořist, a když vystartuje, z mentorů se stávají jeho loutky. Hodně dobrý film.

Přikláním se na stranu neomráčených, přičemž respekt, dílo je to pozoruhodné a zaviděnístojící, o tom žádná. Na mé prvotní nadšení z formy ale docela brzy sednul prach nudy. Keatonovi přeju jen to nejlepší, jeho výkon je brilantní a zaslouží si obdiv. Pokud bych ale směla doporučit pecku o existencionální krizi kumštýře, tak přihřeju polívku filmu Synecdoche, New York s nedostižným Philipem Seymourem Hoffmanem.

Já nevim, že se ty Američani nedokážou normálně pozdravit? To je samý exaltovaný svídy, hany, hej, háj a všichni jsou gódžs. Vztahovky, kde se rodina sejde v časovém a prostorovém úseku, jsou živná půda pro katarzní mazec a dobrej film, na tomhle poli ale vyrašila zbytečně ukecaná vata. Škoda toho sympatickýho obsazení.

Frank je o týpkovi Jonovi, co se stane shodou náhod členem bizarní kapely, kde se cítí jak Alenka za zrcadlem a podivnou grupu se z pudu sebezáchovy snaží směřovat do konvencí. Oni mají dar, on má rozum. Chvíli mu trvá, než pochopí, že na Franka a jeho partu racionální kroky jako skládání písní a koncerty polknutelný masou mají rozkladný účinky. Cíl je děsí, cesta osvobozuje. Z filmu jsem paf přesto, že v práci se taky pohybuju mezi lidma, který jsou jiný, ale o dovolený si to nechci tahat do baráku, jenže jsem netušila, do čeho lezu, a bylo to tak nádherný a originální a čistý... a to křehký Frank zpíval o pochcanejch smradlavejch hajzlech ... ale taky "pojďte mě obejmout, miluju vás všechny".

Spokojila bych se s odpadem! bez dalšího vyškrtáváníse z energie, ale bylo na mě naléháno, že to mám prý vysvětlit, tak se jdu hájit. Zkraje chci říct, že Triera jsem respektovala jako tvůrce, který se nebojí točit si podle svého a snášet i nenávistné reakce. Prolomit vlny jsem kdysi rozdýchávala pěkně dlouho a žasla, jak to přes syrovou formu bylo plné citu, u Dogville mě fascinovalo přesné vyhmátnutí lidského hyenismu, Antikrist ... furt dobrý, Melancholie ... wtf? a Nymfomanka ... už nemám slov. Škoda, že to není třeba o lupénce, takhle to může vypadat, že mám snad něco proti sexu. Konec světa Trierovi nestačil, teď se na nás ještě musel vydělat a někdo to skutečně rád mazlavé. Já neděkuji!

Takže to máme: nemocná holka se seznámí s nemocným klukem, navzájem se podporují a zamilují a je to podle knihy a je to momentálně hit. Pochopím, že si tenhle film najde svou cílovou skupinu, možná že se bude skládat hlavně z mladých lidí, kteří ve skutečnosti nejsou "v klubu". Mluví se tam hojně o smrti a umírání, většinou s podivným nadhledem a humorem nebo se naopak vedou řeči jak v antické tragédii. Finišovalo se od poloviny filmu a tak moje slzné váčky, na které jsem, mimochodem, měla vztek, už pak neměly co dát. Hlavní představitelka byla výborná, její projev mi přišel jako spásné tlumítko mezi všemi hroty, hodila by se tak do podobného ale klidnějšího Tady a teď. Pokud bych ale chtěla doporučovat k tématu, tak Cenu za něžnost nebo 50/50.