zigíš

Přímočaré, ale koho by to zajímalo, pokud je to TAK poctivé řemeslo. Dojemné vyznání se nejen z nadšení pro promítání pohyblivých obrázků ale z prožívání i těch nejtitěrnějších momentů života obecně. Obrazově úžasný Tornatore a geniální Ennio (tentokrát se synátorem).

Po většinu stopáže sympaticky černohumorné a s chutí herecky podané, pak přijde k bodu zlomu (a nemyslím příchodem Keanu Reevese) a divák čeká i nějaké to vražděníčko/násilíčko a ono nic. Prostě to chtělo víc mrtvol (!) nebo aspoň jednu :)

Víceméně ve všech scénách Redforda a Debry Winger, to má ´své momenty´, dialogy jsou fajn a Reitmanova režie sympatická rutina, ale ten scénář (?!) nevzpomínám, kdy jsem koukal na něco tak šíleného. Ani komedie, ani drama, natož soudní drama a bizarní kreace Daryl Hannah (ano, ještě střelenější než ve Wall Street) jako bonus. Strašně by mě zajímal proces schvalování tohoto dílka :)

Strašně pomalý rozjezd -chápu proč, ale stejně- jen výborní herci nezpůsobí poklimbávání, pokud ne rovnou spánek. Zhruba po hodině se přeřadí na vyšší rychlostní a až do konce nezpomalí a to už je jiná písnička. Emocionální gradace je pak na výbornou, ve finále jsem se upřímně dojímal.

Hixplotation za pár dolarů doslova, australských. Snad i víc, než hrátky s formou se mi líbí práce s herci: i s minimem informací a zbytečných vokecávek o nich víme to základní, klaďasům fandíme (aspoň většině) redneci jsou na zabití. Respekt za skutečnost, že i když explicitně toho moc nevidíme, nepříjemně nám je (a jakože hodně).

Co nejdřív začíná jako klasická detektivka, záhy flirtuje se vztahovým dramatem a v závěrečných patnácti minutách už regulérně sjíždíme vlny krimi thrileru, kde se střílí, krvácí i umírá (a na hezké ženy hezky dívá).

Asi pět dobrých fórků -někdy zkraje- pak hodně vaty a je konec ..nu což, humor Neila Simona mi nikdy moc nesednul.

Čert vem nostalgii, už původní film je pěkná blbost: místní otloukánek se za pomoci legračního pidimužíka naučí rvát, získá holku svého srdce a v turnajovém závěru vystřihne jestřába, nebo kudlanku (nevím jak se ten kop jmenuje). Zíííív. Chce to odvahu po tolika letech nějak smysluplně navazovat, kór s herectvím úrovně Caspera van Diena (u holek level Denise Richards) za směšný budget a vlastně i celá ta ´looser z úplného dna čerstvě nalezenou vnitřní silou ke štěstí spěje´ zápletka zrovna originalitou neoplývá. A světe div se, všemu -i mě- navzdory to funguje (!) stále mi teda nejde na rozum, že jsou lidi co takhle uctvívají Karate Kid ale právě ta nadšenost pro věc čiší z každého dialogu, záběru a gest herců (neherců i úplných polen). Možná zkusím i druhou sezonu.

Zlatá devadesátá (se všema pro i proti) A ta schopnost evropských režisérů točit to, co američané chtějí a zároveň bavit evropany, je sympatická. Takže i po letech příjemný spektákl.

Relativně krátce po ´Vietnam War´ od Kena Burnse -doslova maratónu- co mi emocionálně přišel natolik vysilující, že jsem na něj s přestávkami koukal tak čtyři měsíce, mi zorientovat se ve skutečnostech a jménech ´Chicagského tribunálu´ nečinilo sebemenší problém (ok menší možná jo, ale to jsou jen detaily). Potud všechno v pořádku, napsáno skvěle, jako již tradičně, tempo a gradace bez chybičky ..ale (ale tu je, bohužel) zas TAK mě to nezasáhlo (!) jak by mohlo nebo mělo, nevím a to mám soudní dramata rád. Něco mi tam chybí, možná ten Spielbergův cit podat ta americky patetická gesta tak, že mě to dojme (a sejme). Takže za sebe, jsem v těch adoracích drobátko zdrženlivější -i ve světle faktů letošní mizerné konkurence- minimálně do Fincherova Manka.