E.T.Martin

Nejlepší blockbuster za několik posledních let. Spielberg svou vyzrálou filmařinou a nadhledem strká do kapsy celou konkurenci, od Cameronova Avataru přes kompletní Transformery až po animáckou školu od Pixaru. Dobrodružství je slovo, které k tomuto snímku sedí nejvíc. Sledování filmu je jak jízda na tobogánu, kde potkáte hrdiny černobílých grotesek i Indianu Jonese. Některé gagy a vtípky by mohla Tintinovi závidět většina současných komedií, na nápadité honičky zase budou se závistí shlížet tvůrci akčních filmů. K dokonalosti je dovedeno i užití 3D. Zatímco u většiny filmů slouží třetí rozměr zatím pouze jako naroubovaný efekt, Spielberg umně kloubí klasický filmařský pohled s touto novou technologií tak, že 3D je přirozenou součástí vypravěčského postupu. Nezbývá než dodat jediné: NUTNO VIDĚT NA VELKÉM PLÁTNĚ A VE 3D.

Větší radost z tohoto filmu budou mít lidé, kteří se zajímají o myšlení přírodních národů, zejména o zvláštní filozofii australských Aboriginců, v níž důležitou roli hrají sny. Právě z jejích motivů vychází tento snový, mysteriózní snímek o střetu dvou zcela odlišných civilizací.

Peter Weir má tu smůlu, že si svým předchozím filmem nasadil laťku příliš vysoko. Jeho Master and Commander je ve všech ohledech výjimečný film, proto taky byla divácká očekávání před Útěkem ze Sibiře hodně vysoká. Navíc coby obyvatelé střední Evropy s jistou historickou zkušeností hodnotíme "hollywoodský" pohled na témata podobná těm, které zpracovává Útěk ze Sibiře přehnaně kritickým okem. Každopádně však Útěk není špatný film. Weir je schopný režisér, k ruce má výborné herce, velkou roli hrají ve snímku i nádherné scenérie. Celkový dojem je ale trochu řídký. Přestože v kině jsem se nenudil ani chvíli, film mi rychle vyšuměl z hlavy, a zůstalo v ní jen několik opravdu silných scén a dvě výrazné postavy: mlčenlivý Ed Harris a skvěle exhibující Colin Farrell v roli kriminálníka Valky.

Zemeckisův současný vizuální styl mnoho lidí odrazuje, osobně si ale myslím, že je ku prospěchu věci. Vánoční koleda je klasická vánoční pohádka, tudíž Zemeckis nemohl doufat, že všeobecně známým příběhem někoho překvapí. Nezbývalo mu než vsadit na vyprávěčské schopnosti, a to se mu podařilo. Animace je zde využita k takové smršti hravých nápadů a vizuálních lahůdek, že by ostatní hollywoodské trháky mohly škrábat prstíčkem, aby si nějaký mohli vypůjčit. Řekl bych, že do kapsy strká i přeceňovaného Tima Burtona. Zemeckis navíc dokáže plynule střídat chvíle napětí, místy až hororové, s úlevnými okamžiky smíchu, aby vzápětí diváka vtáhl do adrenalinové akční honičky. Podobně to umí málokdo, občas mne při sledování filmu napadalo srovnání se Spielbergem.Možná že metoda motion capture není vizuálně tak přitažlivá jako například pixarovský styl, co se týká filmařského využití i nápadů je ale Zemeckis o krok napřed.

Lasse Hallstrom je ohroženým druhem, který zejména v hollywoodské kinematografii začíná povážlivě vymírat. Je totiž mistrným vyprávěčem obyčejných lidských příběhů. Žít po svém je typickou ukázkou jeho tvorby - děj je umístěn někam na zapadlý americký venkov, kde jeho hrdinové žijí svá soukromá dramata a musejí rozplétat zašmodrchaná klubka vztahů a citů. Nic víc, nic méně, ale pro dobrý film je to určitě lepší základ než přehršel dramatických efektů. Navíc Robert Redford i Morgan Freeman jsou na stará kolena děsní frajeři, kteří by mohli charisma mladým hercům rozdávat po hrstech.

Dožeň, co se dá vychází z geniální premisy. Manželský pár se v době studené války schová před domnělým nukleárním výbuchem do podzemního krytu, kde stráví několik desítek let, než na povrchu bude zase bezpečno. Mezitím se jim narodí syn, který doroste v mladíka "na ženění". Poté, co se bezpečnostní zámky krytu odemknou, vydává se syn poznávat "nový svět". Až na to, že navzdory domněnkám rodičů, nahoře k žádné válce nedošlo. To, co by mohlo být zdrojem velkého množství geniálních vtipů a situací, se nakonec stává pouze kulisou průměrné romantické komedie, které navíc škodí chabé výkony herců v hlavních rolích. Walken a Spaceková jsou v tomto ohledu zářivou výjimkou.

Pád železné opony má snad jediný negativní dopad. Přestaly se totiž točit komedie, jejichž humor čerpá z rozdílů mezi životem na Východě a Západě. Ninočka je vůbec jednou z prvních vlaštovek tohoto komediálního odvětví. Tři soudruzi přijedou z Moskvy do předválečné Paříže prodat znárodněné šperky, jejich původní majitelka, ruská šlechtična v emigraci, však pomocí právníka jejich problém zablokuje. Moskva vytáhne z rukávu své eso - pošle nekompromisní soudružku Ninu Jakušovou. Film prakticky začíná fungovat po krátkém rozběhu právě příjezdem Grety Garbo - Ninočky. Ta s tváří buldozeru cedí mezi zuby jednu neuvěřitelnou hlášku za druhou. Její odsudky zkaženého kapitalistického světa nemají chybu. Kouzlu tohoto "prohnilého" světa však odolává do té doby, než se jí začne dvořit její pravý opak - mladý hejsek Leon. Proměnou Ninočky z úzkoprsé soudružky v zamilovanou princeznou film bohužel trochu ztrácí, stává se "pouze" lehce nadprůměrnou romantickou komedií. Přesto díky, především díky fenomenální Gretě Garbo, zůstává Ninočka nezapomenutelným zážitkem. Přetrvávající popularita snímku po více než 70 letech o tom svědčí.

Nebyl by to Billy Wilder, aby i vážný válečný film neokořenil špetkou humoru. Pět hrobů u Káhiry je velmi netypický snímek s válečnou tématikou. Střídá se v něm černý humor s napětím a dočkáme se i něco akce (dokonce i bojové), ta však není tím podstatným. Nejdůležitější jsou jako vždy u Wildera příběh, dialogy a postavy. Ke konci film zvážní a na posledních zhruba deset minut se stane patetickým, ale po většinu doby se mi nechtělo věřit, že vznikl v roce 1943, tedy za války. Až natolik je jeho humor morbidní. Podobným způsobem přistoupil k válečnému tématu o 66 let později Quentin Tarantino ve svých Hanebných panchartech - i ti totiž stojí na stejných základech jako tento film: na vybroušených dialozích, černém humoru a špionážní zápletce.

Jack Lemmon a Walter Mathau si už dvojici neustále hašteřících se chlapíků zahráli zhruba v desítce filmů. Podle toho, jak jim to šlape tady, by ale člověk řekl, že těch společných filmů už byla aspoň stovka. Správná dvojka II (pokračování filmu Podivný pár po třicetileté odmlce), je vydařenou komedií nejen kvůli oběma hlavním představitelům, ale i díky scénáři z pera Neila Simona. Skoro každá věta, každý dialog, jsou malou perlou a volají po opakovaném shlédnutí filmu, aby si divák všechny situace a hlášky pořádně vychutnal. Osobně se mi první díl líbil o něco více, dvojka za ním ale nikterak nepokulhává. Mezi klady bych zařadil důsledné vytěžení Felixových negativních vlastností (puntičkářství či hypochondrie), které se s věkem jen zhoršily. Sympatickým překvapením je i řada popkulturních narážek (Thelma a Louise, Hodný, zlý a ošklivý). Správná dvojka II je posledním filmem, kde se Mathau a Lemmon spolu na plátně objevili, a nezbývá než dodat, že podobně sehraná komediální dvojice se už jen asi těžko znovu najde.

Vlastně to samé, co jsem k tomu chtěl napsat, tady už napsal Oskar. Sedl jsem k filmu s mírně skeptickým očekáváním, tak co to teda bude, po čtvrt hodině jsem už byl před obrazovkou zcela přikován a chvílemi mi padala čelist, chvílemi mi běhal mráz po zádech, můj pohled nebyl schopný odpoutat se z obrazovky... a to mi vydrželo až do finále. Neskutečný filmový zážitek. Přitom žádné velké efekty, žádná bombastičnost, jen příběh, herci a geniální režisér Billy Wilder sázející jednu nezapomenutelnou scénu za druhou... DOKONALÉ!!!