fisikk

Co na to říct? Tohle je ten typ filmu, u kterého od začátku doufáte ve šťastný konec, a když se nedostaví, donutí vás to přemýšlet proč tomu tak je a přijdete na tolik věcí, že vám přeci jen nezbyde nic jiného než za tento závěr děkovat.

Tento film přesně potvrzuje mé přesvědčení, že životem nás provází tzv. "průvodci", kteří nás něčemu učí a díky nim si uvědomujeme naše chyby a měníme se, abychom byli připraveni na nás skutečný (ovšem ne vysněný) život. V podstatě nás připravují na řešení budoucích problémů v životě. Mezi jedny z nejdůležitějších patří naši rodiče, kteří podle nás vedou často život chybným směrem a my se většinou snažíme vyhnout jejich příkladu. Dále mezi ně patří učitelé, kteří v nás probudí lásku k nějakému předmětu, okolo kterého se poté odvíjí naše budoucí vzdělání. K našim nejvíce vytouženým průvodcům patří partneři, kteří nám pomáhají pochopit, kdo sami jsme. Šéfové v práci, kteří by nás měli směrovat v profesním žebříčku a samozdřejmě přátelé, kteří nás dle mého názoru formují nejvíce. Nesmíme ovšem opomenout náhodné průvodce, kdy třeba vidíme v mhd ženu, která pohlavkuje své dítě a my se v té chvíli rozhodneme, že přesně takoví rodičové být nechceme… Všichni tito naši "průvodci" jsou s námi při otvírání našich životních dveří. Někdy se může stát, že si spleteme kliku a sáhneme vedle (jako třeba v případě Summer, která kvůli rozvodu svých rodičů odmítala cítit lásku) a v tu chvíli přichází právě jiný průvodce, který nás vyvede správným směrem (tady to je Tom, který obměkčí její srdce a ona je připravená konečně cítit lásku) a my si uvědomíme, že jsme neotevřeli špatné dveře, museli jsme to vzít pouze oklikou abychom byli připravení na našeho konečného poslední průvodce (manžel Summer), na kterého jsme celou tu dobu čekali a byli jsme připravování naší „životní poutí“. Nejhorší bohužel je, že nikdy nevíme, který průvodce je náš poslední, a proto bývají loučení někdy velice bolestivá. Hlavní postavy ztvárnily tento můj příklad naprosto ukázkově a skvěle se k sobě hodily.

S hvězdičkou jdu dolů, protože po prvním díle jsem namlsaná a mrzí mě, že to jsou opravdu jen pohádky místo pravdivých povídek, ze kterých bychom si mohli vzít ponaučení.

Ano chápu, že to mělo představovat dnešní dobu, nejistotu vztahů, přelétavost partnerů a přehnané vyznávání citů, ale mě to hrozně unavovalo. Ke konci už jsem vůbec nevěděla, kdo je s kým a proč. Jsem znechucená nestálým intrikováním této čtveřice a o to víc mi vadí, že žiju v této době, kdy se tak chová spousta párů okolo mě.

Červeného trpaslíka jsem začala sledovat ještě na základce na čt 2 v pozdější hodině, kdy které jsem už měla být dávno na kutích. Samozřejmě mi to rodiče zakázali, ale o to víc jsem si vychutnávala každou vteřinu. Postupem času jsem si koupila všechny série na DVD a pouštím si ho při žehlení a podobně.

Byl jeden čas, kdy jsem se hrozně vzhlédla ve svém bratranci a chtěla sledovat jen horory. Hrozně mě děsily a po některých jsem nemohla několik nocí spát. Proto jsem si oblíbila tento horor, protože když se na něj dívám, mám pocit zadostiučinění, že také dokážu sledovat tento žánr, ale zároveň po něm mohu jít s klidným srdcem spát.

Nad otázkou, co je po smrti, jsem strávila spoustu času a toto vyobrazení mě velice přitahuje a líbí se mi mnohem více, než v křesťanské podobě.

Sophie mi připomíná trošku ošklivé kačátko, které se na konci změní v nádhernou labuť, což je pocit který velice důvěrně znám, a proto jsem se s ní tak nějak ztotožnila a oblíbila si tento snímek.

Na tomto filmu se mi líbí ta myšlenka odstřihnuté vesnice od okolního světa. Vůbec se starším nedivím, že to udělali a obdivuji je, protože si občas říkám, jak je mé okolí zkažené, a že by to chtělo alespoň částečný návrat k soužití s přírodou. Jen bych se tedy bála tam žít více než pár generací, kdy by museli být všichni příbuzní a zdegenerovaní.

Nedokážu si vysvětlit čím mě tento film dostal. Snad je to tím pohrdavým pohledem na Vánoce ze strany Grinche, který má i hodně lidí v mém okolí. Jenže na rozdíl od nich se tady vše obrátí v dobré, a to bych si přála i u svých blízkých. Protože Vánoce nejsou jen o dárcích, ale o pohodě a setkání rodiny, čehož se mi úplně nedostává, tak si to svým způsobem kompenzuji zde. Nebo jeho úžasně sarkastický pohled na tyto svátky, který mě pokaždé rozesměje. Každopádně je Grinch mou každoroční klasikou, kterou si pouštím na Vánoce.