dwi

Po zhlédnutí několika Kernových filmů buď dospějete k názoru, že režisér je bohapusté prase ventilující své zvrácené sadomasochistické fantazie do avantgardního kabátku, nebo že přemírou perverzností dosahuje hlubšího sdělení. To primárně záleží na volbě titulu, ale právě prostřednictvím snímku Fingered autor demonstruje drtivou většinu svých osobních výrazů, které se více či méně cyklicky opakují v jeho ostatních filmech. Hlavní hrdinkou je kontroverzní Lydia Lunch, zpěvačka, spisovatelka, herečka, fotografka a dokonce i sochařka, která zdánlivě provokativními názory často řeší úlohu ženy ve společnosti, potažmo ji zobrazuje jako dobrovolnou (!) oběť. Názorným příkladem je právě tento snímek, v němž vystupuje jako telefoní operátorka poskytující sexuální služby mužům. S jedním zákazníkem si domluví dokonce osobní schůzku, a právě tento zákazník je oním prototypem majetnického muže, ve skutečnosti spíše psychopatickým člověkem s vybičovanou agresivitou (vražda náhodného občana, znásilnění Lydie zbraní, pokus o znásilnění a vražda stopařky). Kern záměrně pracuje se syrovou autenticitou (černobílý obraz, občasná klaustrofobní hudební smyčka..), aby co nejvíce zdůraznil celkovou surovost námětu. Předem upozorňuji, že tenhle film může do velké míry pobouřit i mírné puritány (skoro v každé větě lítají výrazy jako bitch, fuck, asshole, cunt..), avšak kdo si potrpí na vnady Lydie a pronikne za vrstvu zdánlivého balastu, nebude zklamán.

Lehký a načinčaný romantický film sice nedosahuje kvalit Vávrových opusů z let pozdějších, ale s přihlédnutím na protektorátní poměry, které u nás panovaly, můžeme být jen rádi, že vznikaly i odlehčenější a nepropagandistické snímky usilující o uvolnění napjaté atmosféry. Až možná přílišná sentimentální okatost a kýčovitá cajdákovitost je trochu na škodu, avšak samotná předloha Honoré de Balzaca po literárních stránkách není ničím objevná. Milostný vztah mezi kapitánem a milenkou v podání Lídy Baarové a seladonského Gustava Nezvala při natáčení zdaleka nebyl tak uvolněný jako ve snímku samotném. I proto je někdy cítit v jejich vypjatých partech až přílišnou křeč a nevěrohodnost.

Jednoduchý, ale citelně nechutný film, který by měl odradit i zaryté fanynky piercingů do bradavek. Kernova kamarádka posloužila jako model a nechala si propíchnout obě bradavky. Bolest, krev a vůbec ostatní detaily působí poněkud nepříjemně. Syrová hudba jen dodělává úzkostnou atmosféru.

Silná pachuť vůči reaganovské Americe, potažmo tehdejší společnosti, přivedla Richarda Kerna k filmařské dráze, v níž zobrazuje subkulturu undergroundu se všemi jejími aspekty. Ojedinělá bizarní výpověď, která se skrývá za lascivním názvem Thrust In Me, je šokující sondou podbarvenou dobovým soundtrackem. Myšlenka je dobrá, ale sledovat poměrně naturalistický orální sex s čerstvě mrtvým transexuálem je již horší.

Čím více sleduji tvorbu tohoto amerického experimentátora, tím si stále silněji uvědomuji, že vizuální genialita a hyperdinamika obrazu vytváří z Brakhageových děl ojedinělé klenoty na poli avantgardních filmů. V případě prvního Lovesongu pracuje režisér s nespočtem barev, které mixuje do (náhodně) dokonalých kompozic. Tempo, jenž tvoří nedílnou součást každého autorova snímku, balancuje na hranici snesitelnosti. Obrazy jsou totiž v různé rychlosti (od několika málo záběrů za sekundu k počtu kolem dvaceti záběrů za sekundu) až běsuplně sugestivní, čímž psychedelie zážitku dosahuje vrcholu.

Jeden by ani nevěřil, jak může být různě deformovaný celuloid krásný. Brakhage na podobné čiré surrealistické hříčky loví imaginaci z podvědomí, čemuž i odpovídá tvůrčí pojem closed-eye vision. Hektické a zmatené tempo, epileptická koláž záběrů či problesky s tmavou obrazovkou sice dají vašim očím hodně zabrat, ale co byste taky očekávali od filmu s takovýmhle názvem.

V sedmdesátých letech se přímo roztrhl pytel se specifickým subžánrem nazi filmů, jejichž děj byl až na několik výjimek úplně stejný. Bohužel i Luigi Batzella v drtivé míře přebírá schémata z již dříve natočených snímků, přičemž se alespoň u něj projevuje snaha o akčnější tempo. Neopouští sice osvědčený model děje - zajetí, pokus o přežití, útěk a následné pronásledování - ale míru šokujících scén potlačuje na nezbytné minimum. Příběh je zasazen do severní Afriky během druhé světové války, kde hrst amerických a britských vojáků má za úkol zlikvidovat jedno německé stanoviště. Po úspěšné misi je však část z nich zajata a odvlečena do místního provizorního lágru. Vedoucí pozici zde zastává fanatický generál, který s vězni zachází jako s kusem hadru. Jak už bývá zvykem, za rouškou vězeňského tábora se odehrávají dekadentní orgie v orientálním hávu, jejichž aktéři jsou různě morálně zvrhlí. Místní doktorka se nechává ráda bičovat od sestry, generál má naopak sklon laškovat s chlapci. Po několika klišoidních dialozích se hrstka zajatců vydává na útěk, a to natolik inteligentní, že rozum dostává na frak. Místo přestříhání ostnatých drátů volí vojáci raději razantnější metodu - granát. Samozřejmě vyburcují celý tábor a honba může začít. Je až neuvěřitelné, kolik nelogičností se podařilo režisérovi do příběhu zakomponovat (dále např. zajetí doktorky). Co se týče akčních scén, nejen že je poznat těžká absence peněz, ale i jejich celková choreografie je dosti pochybná (přestřelky jsou ubohé, v několika případech při výbuchu granátu se herci obtěžují odskočit až za několik sekund atd.). A kdo by se těšil alespoň na nějaký zajímavý konec, můžu ho okamžitě zklamat, neboť takový bludný závěr je prostě otřesný.

Vcelku příjemná a úsměvná "parodie" na detektivní filmy sice nijak obzvlášť neprotáhne vaši bránici, ale překvapí originálním námětem a hlavně dvojicí hlavních protagonistů - Smoktunovskij, Jefremov. První jmenovaný hraje pojišťovacího agenta, který odcizuje auta jiným zlodějům a získané peníze posílá na charitu. Druhý, jeho blízký přítel, pracuje jako policejní vyšetřovatel a stojí tak před morálním problémem, zda svého kamaráda poslat před soud či ne. Poměrně vážné téma je ale zpracováno v odlehčeném komediálním rytmu, jež nenásilně a chytře pracuje s humorem, stejně jako s dramatickými situacemi (brilantní automobilová honička).

Během první světové války zasáhlo evropské umělecké dění do této doby něco nevídaného. Zatímco mocnosti vzájemně soupeřily o dominující postavení, ve Švýcarsku vznikl revolučně nihilistický směr, brojící jak proti společnosti, tak proti zhýralému měšťáctvu, a to formou vlastnímu každému z nás - hrou (třebaže provokativně absurdní). Hans Richter, jeden z nejtalentovanějších curyšských dadaistů, dokonce svojí tvorbou přesahoval tento do značné míry odsuzovaný směr, mnohými označovaný jako rychle bující nákaza. Filmové kvality Hanse Richtera nijak zvláště nevybočují od tvorby jiných, neméně uznávaných avantgarních filmařů (jako W. Ruttman, O. Fischinger), ale ani ji dvakrát moc nerozvíjí. V Rytmu 23 klade Richter důraz na kontrapunkt barev (černá-bílá), které míchá za pomoci obdélníkových obrazců. Film sice žádnou světoborností ani originalitou neoplývá, ale nebýt takových umělců jako byl H. Richter, filmová avantgarda by byla do velké míry ošizena.

Pro evropského diváka neobeznámeného s arménskými reáliemi jsou filmy S. Paradžanova sice nevšední, ale hodně těžkou podívanou, prodchnutou spletitým systémem symbolů (asi nejzřetelnější je to u jeho nejslavnějšího filmu – Barva granátového jablka). V tomto minidokumentu režisér vzdává hold známému arménskému portrétistovi z 19. století – Hakobu Hovnatanyovi. Pohled na jeho obrazy je na jednu stranu zajímavý, ale ničím výjimečný.