dwi

The Perfume of the Lady in Black zdařile nakládá s okultní tématikou, jejíž boom odstartoval Polanski v démonické adaptaci Iry Levina Rosemary’s Baby. Francesco Barilli si naštěstí vypůjčuje jenom styčné body a pracuje s neotřelým, lehce snovým, dějem, kde největší prostor dostává nebývale půvabná Mimsy Farmer jako chemička. Pozvolným rozpřádáním klikatých mezidějů vycházejí najevo hrdinčiny traumata z dětsví, s nimiž se, pod tíhou kaleidoskopických vidin a snů, propadá do širých končin šílenství. Zdánliví přátelé neočekávaně strhávají své masky, nevyžádané dárky se začínají kupit, fantazie prostupuje realitou. Stejně jako u Polanskiho originálu i zde atmosféra krok po kroku houstne, aniž by využívala krvavých efektů. Na ty je třeba si počkat až do samotného konce, jehož touha šokovat zbytečně koliduje s prve hezky propilovaným příběhem.

Ani kombinace sociálního dramatu s křehce budovaným humorem mě nepřesvědčila, že Ozu byl v počátcích pouze průměrným režisérem. I v tomto případě si vypůjčuje látku tentokrát od Hiroshi Shimizua (původně měl točit on) a zkratkovitě načrtává komplikovanou cestu čerstvého absolventa za prací. Minoru Takada jako představitel zpychlého studenta pod tíhou výčitek vůči matce a snoubence nakonec stahuje ocas a nastupuje na místo recepčního, nad kterým původně ohrnoval nos. Necelých 13 minut je ovšem žalostně málo na rozehrání komplikovanějšího příběhu, a tak celkový výsledek působí dojmem značného šizunku.

Dříve než se Ozu dopracoval k jedinečným filmovým výpovědím, působil jako realizátor frašek, přičemž se zjevně nechal inspirovat Hollywoodem. Byl jsem ale rozčarován, jak je Tokkan kozo sterilní ve srovnání s nenuceností amerických grotesek. Nitka humoru se vyloupne snad jen v okamžiku, kdy se únosce dětí snaží kdejakými vopičárnami nalákat jednoho dobře rostlého chlapce. Z něho se poté ovšem vyklube takový „živel“, že z již takhle přitrloublých únosců dělá ještě větší tydýty. Nezbývá než brát v potaz, že každý musel nějak začínat

Režisér by sám zasloužil jednu dobře mířenou pěsťovku za ten nafoukle slzopudnej finiš, kterej si zfleku mohl odpustit. Tím pádem za ****. Jinak fandům fotbalovejch řežeb doporučuju dokument Hooligans & Thugs: Soccer's Most Violent Fan Fights.

Bratři Whitneyové jsou podnes chápáni jako představitelé americké nefigurativní animace, přesněji jako průkopníci abstrakce modelované skrze analogový počítač. (James si v roce 57 sestavil z nepoužívaného radaru jednoduchý mechanismus, který podle určitého schématu kombinoval skupinu barevných bodů). Po názorové roztržce s bratrem John inklinoval spíše k psychedelicky laděným filmům, jimiž se inspiroval např. další avantgardista Jordan Belson. Lapis je vytvořen skrze primitivní počítač, což mu ovšem neubírá nic ze své duchovní majestátnosti. Meditativní centrické kruhy symbolizují fázi vzniku/zániku a za doprovodu orientální hudby evokují model kosmického univerza. Na šestašedesátý rok revoluční počin

Černá x bílá. Zvuk x ticho. Světlo x tma. Realita x prázdno. Tato disharmonie obrazu obnažuje pojem experimentální film ("metrický systém") a maximalizuje krásu jednoduchosti. Tleskám.

Posedlost je exemplárním příkladem zrodu neorealistického proudu, jenž razantně rozvířil poněkud skomírající italskou kinematografii. Jako protiklad k snobským příběhům z exkluzivních prostředí nastolil zájem o svízelnou realitu včetně veškerých negativ s ní souvisejících. Sociální problémy (nespravedlnost) začínají hrát výraznou roli a strohé dokumentární snímání jen zveličuje razantnost a palčivost poválečné italské společnosti. V Posedlosti, která vznikala ještě za fašistické diktatury, jsou základní neorealistické rysy (hlavně symbióza exteriérů s konáním postav) kombinovány s psychologickým dramatem milostného trojlístku. Visconti umně a novátorsky pracuje s výrazovými prostředky (hra mimiky, rafinované osvětlení..), díky čemuž si Ossessione i po šedesáti letech udržuje výsadní postavení ve světové kinematografii.

Areál ženské věznice v kamenné pevnosti je ideálním prostředkem k obnažení Francových zvrhle sexuálních choutek. Škoda jen, že v drtivé většině jeho filmech se neustále opakují. Sadističtí dozorci mučí a znásilňují nebohé (a často vlastně nevinné) vnadné dívčiny, které nám své zarostlé klíny podsouvají, kde jen mohou. Klasické dějové schéma (zavření – zvrhlosti – útěk) taktéž nenabízí nic nového, a tak nezbývá, než se tu a tam kochat ladnými půvaby Liny Romay či si vychutnat hereckou kreaci samotného režiséra v roli úchylného otce jedné z „odsouzených“.

Lyrická vizitka zkomponovaná z klasických atributů naší země, kterou chtěl Jan Špáta zvednout prestiž Československa v zahraničí a vzbudit hrdost na náš stát. Za doprovodu Hapkovy orchestrální hudby se kloubí magické záběry na matičku Prahu s venkovskými klasickými tradicemi (opékání brambor,) a jedinečným českým umem (tvorba skla,). V pozitivním duchu se nese celých 777 sekund, po jejichž konci pocítíte pýchu na tu naši malou středoevropskou zem.

Se sardonickým humorem a sarkastickou nadsázkou Phil Mulloy atakuje lidskou morálku a stádovidost davu skrze na chlup stejných kovbojů a desperátů. Minimalistická animace (černé postavy s letmo načrtnutým prostředím, sporadický výskyt červené krve a žlutého měsíce) nerozptyluje a naopak dává větší prostor k zamyšlení. Autor často zabíhá do mnohdy vtipných extrémů (hromadné soulože, obskakování koníků, lynč), na které si časem vzpomenete spíše než na samotné vyznění jednotlivých epizod. K těm povedenějším patří That's Nothin', The Conformist, Outrage! a Murder!.