Alojs

Nejnovější Nicholsův počin je sice chladný jako severní vítr, ale to rozhodně neznamená, že by si nezachovával nezbytnou lidskou tvář. Jeho postavy nemluví jako z čítanky, nelinou se jim z úst ty nejromantičtější lichotky a místo toho se nezdráhají hlasité konverzace na téma orgasmu s jiným mužem/ženou, sexuálních praktik na pohovce atd. Dialogy jsou po většinu času solidní a jen výjimečně zabředávají do extrémních poloh. K celkové kvalitě přispívají i výkony hereckých představitelů (nominace na Zlaté glóby a Oscary nebyly vycucané z prstu). Ve svých recenzích je častokrát opomíjím, ale tady si nemohu odpustit vyzdvihnutí několika konkrétních jmen. Zatímco Jude Law odvádí svůj tradiční standard (ti, co jej viděli v Návratu do Cold Mountain nebo v Road to Perdition, nemohou být překvapeni), Natalie Portmanová je kapitolou sama pro sebe. Nejenže se na ni hezky kouká (hlavně ve scéně ve striptýzovém klubu), ale i její projev nelze hodnotit nijak jinak než kladně. Navíc… role Alice sedí Natalii ještě z jednoho důvodu – hraje zde totiž typově podobnou dívku jako v Leonovi. Ať už mám na mysli onu naivnost mládí, přehnanou důvěru, nevypočitatelné jednání či samotný vlasový sestřih… ***** A pak je tu Clive Owen, pro našince možná nepříliš známá hollywoodská persona, a jeho tvrďácký, místy nechtěně komický, ale předně vychytralý doktůrek Larry. Troufám si říci, že sympatie většiny diváků zakotví právě u něj. Jeho charisma je veliké a úspěšně přebíjí jak velký kukuč Jude Lawa, tak i toporné herectví Julie Robertsové.

Stěžejní zápletka snímku je celkem originální a zpočátku se jeví i jako ambiciózní – jak v rámci nepředvídatelnosti, tak z hlediska udržení divákovy pozornosti na nejvyšší možné hladině. To je naprosto neoddiskutovatelné. Jak už to tak ale chodí - a v zámoří dvojnásob - slibný nápad je brzy zazděn snahou scénáristy nacpat do filmu všechno, co bylo tolik úspěšné na Sedmičce a jí podobných výtvorech (což má za následek patrné rozmělnění příběhu). Velmi diskutabilní je rovněž nadcházející osvětlování a vysvětlování (kór prostřednictvím méně atraktivní retrospektivy). Je to zvláštní, ale samotnému mi přišlo, že je snímek mnohem kvalitnější v pasážích, kdy se divák nalézá v tzv. postavení mimo hru. Cca první půlhodina. ***** Těžko říct, jestli jsem natolik filmově „sečtělý“, nebo jestli jsem jen extrémně náročný, ale Hra o přežití mi ani jednou jedinkrát nevyhnala sliny z úst. Vyjma úvodní dvacetiminutovky mě tento počin ničím nepřekvapil. Všechny rádoby šokující zvraty jsem uhádnul s pětiminutovým předstihem, a i člověk s průměrným inteligenčním kvocientem si dle plakátu a názvu filmu brzy vydedukuje, jestli si hrdina nohu uřeže, anebo ne. Selhání výše načrtnutých aspektů lze v rámci žánru „děsivých thrillerů“ označit za smutné.

Rozhodně se nedá tvrdit, že by se druhý Kruh nepokoušel prohloubit jedničkou nakousnutý příběh. Ačkoliv jsem původní japonské pokračování doposud nezhlédnul a nemohu tak posoudit, nakolik je americká verze obohacenější a originál okleštěnější, troufám si ocenit snahu tvůrců „neodvyprávět to samé“. Odmyslíme-li si prvních pět minut filmu a známou scénku s kazetou a sněžícím televizorem, je divák konfrontován s úplně jiným materiálem, v němž se tu a tam objeví jistý odkaz a náznak něčeho, co připomíná onen „starý-dobrý“ Ring One. Bohužel… tvůrci pochodují cestou natolik nevyšlapanou, že se dost podbízí má oblíbená formulace: "Kterak jsme kuchtili z pouhé vody a uvařili velký... ***** ...velký kulový". ***** Příběh druhého dílu by se dal shrnout přídavnými jmény typu „hloupý, naivní či drzý“. První Kruh byl zajímavý a silný zásluhou své jednoduchosti a na základě zdánlivě blbé historky dokázal skoro nemožné – získal si milióny diváků. Zásadní rozdíl ve věrohodnosti zpracovávaného námětu lze spatřit v celkovém pojetí. A tak jestliže jsem se po zhlédnutí jedničky vyhýbal videopůjčovně a rekordéru, nabyl respektu vstříc černým hřebcům a přestal zabíjet mouchy, po dvojce se zcela určitě nezaleknu návštěvy výběhu jelenů v ostravské zoo a dost možná si i zapnu televizi v době ztráty signálu.

Ne, ne, ne. A nikdo mě nepřekecá :) Noční hlídka není „svůj“ film a to, co ji lehce povyšuje nad průměr, je fakt, že se jedná o ruský snímek s poměrně vydařenými efekty a sympaticky odpornou atmosférou. Vše, co tento počin nabízí, má překopírovanou podobu již nabídnutého a záleží jen na samotném divákovi, zdali bude mít zájem vidět něco, co již dávno zhlédnul někde jinde a navíc v lepším podání.

Rukojmí je vším možným, jen ne thrillerem, který by byl v celé své délce jednoznačně specifický a pomyslným složením homogenní. Francouzský režisér Florent Emilio Siri (Vosí hnízdo) si ve svém zámořském debutu počíná velmi nejistě, a přestože mu nechybí notná dávka obrazové invence a schopnost zobrazit „stokrát viděné“ poněkud jinak (viz závěrečná scéna v plamenech), bezednou propastí se mu stává široká žánrová rozličnost. Siri jako by nevěděl, co chce vlastně natočit. Je to drama? Thriller? Nebo snad akce? ***** Siri je jako Pavel Nedvěd. Svou nerozhodností jen brnká na nervy přihlížejícím divákům. Chvilku taktuje tak, podruhé zas onak. Několik minut se snímek tváří tak, jako kdyby byl natočen na smirkový papír, o chvíli později se z něj stává x-krát naservírované rodinné drama (rozhádané manželství, otec kontra dcera) a jako třetí přichází na řadu rádoby realistický thriller (po němž následuje opět psychologické drama, aby to ke konci mohlo vyústit v nelogickou akční řež). Nutno však zmínit - ne vše je zaviněno režisérem. Nemalý podíl má na tomto výsledku i samotný scénárista.

Liman je mistrným dědkem kořenářem a i zdánlivě nezajímavou střelbu z brokovnice dokáže pojmout tak, že divák ani nedutá a poctivě hltá každičký brok. Liman vychází z režijního stylu Michaela Baye. Střelhbitě stříhá, kameru nechává volně poletovat v prostoru, a je-li to nezbytné, vypomáhá si i počítačovými triky a efektními zpomalovačkami. V těchto fázích si Liman vede velmi ostříleně a z jindy monotónních pasáží činí opticky nejchutnější materiál celého snímku (viz pistolnický závěr, kdy hrdinové sestřelují vše živé a kamera krouží okolo nich). ***** Přestože mám k Válce Roseových velice silný vztah a stejně tak k akční komedii Jamese Camerona… a byť Smithovi jejich kvalit asi nedosahují (v prvním případě určitě, v druhém by se jistě strhla polemika), musím uznat, že se mi Limanův kousek líbil a že bych v současné produkci jen stěží pohledal jiný titul, který by mi tak krásně zpříjemnil jinak odporné pondělí. Pan a paní Smithovi si na nic nehrají, zosobňují nenáročnou oddechovku a v této pozici plní svůj účel dokonale. Nenudí, zabaví a občas i rozesmějí.

Příběh o muži, jenž se v cestě za penězi proměňuje ve stvůru (proč? … no protože je v tom dobrý), je uzpůsoben současným konzumním trendům. A co víc – Niccolovi se poštěstil vpravdě husarský kousek, když položil základ filmu, jenž žánrově kmitá v sevření dvou odlišných rovin. Niccol kráčí danou problematikou s podobnou drzostí jako Yuri Orlov a překvapivě nenásilně střídá polohy vyloženě drsné (nechutná poprava malých dětí) se sekvencemi notně odlehčenými, kdy do úst hrdinů vkládá trefné hlášky s náběhem na zkultovnění (viz objednávka Rambovy zbraně, obviňování MTV…). Přitom všem se nenechává svést ani na jednu stranu mince a v remízovém poměru 50:50 spěje jistými kroky k závěrečnému ortelu.*****Obchodník se smrtí je v distribučních listech uváděn jako mix thrilleru a akce. Ve skutečnosti se ale nejedná ani o přibližného zástupce té či oné kategorie, nýbrž o velmi sugestivní výpravné drama s drobnými (a jindy velkými) náznaky „něčeho jiného“. Niccolův snímek není žádnou výbušnou akcí a velkolepým ohňostrojem, ale zarážejícím pohledem do opomíjené reality, plivancem do tváří zaslepených, kritikou soudobé „mírové“ politiky a předně pak snímkem, který zasahuje do bolestivých partií – do míst, které se nás bezprostředně týkají.

Asterix rozhodně nepadl a stále nabízí nezanedbatelné množství čehokoliv, co jej vždy povyšovalo nad ostatní. Narážky na současnou pop-kulturu, několik vskutku vypiplaných scén (vikingská svatba, trénink à la Rocky, pravidelná inspekce římského tábora a demolice pirátských lodí), pozoruhodné postavičky (viz véčkově stavěný Olaf – těžká IQ třída) a rovněž již jednou zmíněného Obelixe, který to zkrátka jistí, i kdyby nechtěl (jeho menhiry, úvahy o ochlupení, zásobení se divočáky… k tomu nemám slov :)). ***** A z toho vyplývá jediné – vyplivněme citrón z úst a tvařme se spokojeně. Ačkoliv se nezrodilo nic devadesátiprocentního, neměli bychom opomenout, že nás svou návštěvou poctil animák, který se sympaticky navrací ke starému řemeslu a jenž je na tom minimálně desetkrát lépe než Asterix dobývá Ameriku (1994) a poslední hraná verze s Depardiem a spol. (nechtěně vtipná Mise Kleopatra). Navzdory všem výtkám jsou Vikingové poctivou vzpomínkou na plodné časy a rovněž důkazem toho, že i dnes lze vyprodukovat koukatelný počin v pouhopouhém 2D. 70/100

Andy Fickman se sice nijak nezaskvěl a nenatočil nic světoborného, ale aspoň se zasloužil o to, že naše televizní stanice budou mít co vysílat i tehdy, když už nebudou mít co vysílat (což si trousím pod nos při každém opakování série Slunce, seno…). A řekněme si to na rovinu – takové filmy se občas šiknou, protože (a teď si možná zavařím) příjemně naladí a občas (byť spíš náhodně a nechtěně, pakliže jste odrostlejší) i rozesmějí. Tedy… mohu-li hovořit sám za sebe. ***** I z toho důvodu by bylo hloupé se do snímku kdovíjak navážet, propírat jej z rubu i líce, exhibovat barvitými narážkami a pak na příkaz svědomí i něco málo pochválit (i když… tomu pokušení se odolává jen horko těžko). Což o to, že představitelka hlavní hrdinky neumí moc hrát (mezi námi neděvčaty – nevěřil jsem jí ani jeden odkop, nahrávku či střelu:)), což o to, že je celý příběh předvídatelnější než každodenní koloběh „východ/západ slunce“ a postavy v něm zakomponované až drasticky šablonovité, což o to, že jsme něco podobného viděli snad už stokrát… zkrátka a dobře – což o to!

Třetí X-Meni jsou od počátku stavěni do pozice titulu, který na to tzv. nemá. Což o to, že by se z nich dalo sestříhat pět-šest plnohodnotných (a přitom rozdílných) trailerů a stejně by sklady nezely prázdnotou, což o to, že se trikaři skutečně předvedli a naservírovali divákům neskutečně propracované scény (souboj v domě Jean, stěhování mostu, popř. závěrečné vyřizování účtů ve slavné věznici), když je to doslova a do písmene „prd“ platné. Zdejší akce je sice „na oko“ bezchybná, ale také průhledná a v žádném případě nezastře hluboké díry v konstrukci hlavní zápletky. Tentokrát to prostě nevyšlo.