Itar

Žijeme v době, kdy je seriálová tvorba na vrcholu svých sil. Už dlouho se mi nestalo, že by mě seriál v každé svoji epizodě bavil stejnou, a to naprosto vrchovatou, mírou. Narcos stírá rozdíly mezi televizní a filmovou tvorbou na naprosté minimum (naposledy si to v podobné míře pamatuji snad jen u Band of Brothers a první řady True Detective) a ve své syrovosti jde absolutně na dřeň. Plus bod navíc za autentičnost, která jde tak daleko, že v podstatě 70 % všech dialogů je ve španělštině a celý seriál je velmi vkusně prokládán dobovými záběry. Třikát hurá!

Už dlouho se mi nestalo, že by mě seriál v každé svoji epizodě bavil stejnou, a to naprosto vrchovatou, mírou. Narcos stírá rozdíly mezi televizní a filmovou tvorbou na naprosté minimum (naposledy si to v podobné míře pamatuji snad jen u Band of Brothers a první řady True Detective) a ve své syrovosti jde absolutně na dřeň. Plus bod navíc za autentičnost, která jde tak daleko, že v podstatě 70 % všech dialogů je ve španělštině a celý seriál je velmi vkusně prokládán dobovými záběry. Třikát hurá!

První půlhodina byla výborná a potom jsem se najednou díval na nějaký úplně jiný film. Nudný, scenáristicky tupý, emočně naprosto prázdný a po tom neskutečně stylovém rozjezdu totálně sprasený počin. Velká škoda, protože potenciál tu byl obrovský. Jedna hvězdička za Margot Robbie, která měla jako jediná ne úplně špatně napsanou postavu a zahrála ji na jedničku (byť už to s ní ke konci taky místy skřípalo).

Lindholm sice není režijně tak vyzrálý, jako Vinterberg, nicméně scenárista je to vynikající. Civilní, nepříjemně se zadírající pod kůži a v závěru s již klasicky nekompromisní tečkou. Jen to mohlo být o nějakých těch pár vatových minut kratší.

Jestli nějaký film splňuje do puntíku termín "Pohádka pro dospělé", je to právě tenhle. Napínavé, čarokrásně barevné, nejspielbergovější. Škoda, že ten Truffaut se neobjevil na plátně i v jiných filmech, jde mu to tady stejně dobře, jako za kamerou.

Vinterberg má dar pomalu během celého filmu gradovat psychologické trýznění diváka. Naposledy jsem obdobně hořkou pachuť zažíval u Festen. Ďábelské. Moc bych si přál, aby se jednou rozhodl zfilmovat něco od Tennesseeho Williamse.

Výborný námět pohřbený i přes nevelkou stopáž zdlouhavým vyprávěním, přílišnou všedností a místy otravnou samoúčelností. Věčná škoda, protože závěr je na jedničku, Glassova hudba atmosférická a McGregor s Farrellem ve svých rolích parádní.

Přepálený konec v hollywoodském stylu trošku kazí výsledný dojem, nicméně příběh drží pohromadě, herci hrají výborně (především Michael Nyqvist si svoji slizkou roli vyloženě užívá) a atmosféra je místy skutečně mrazivá.

Koukalo a poslouchalo se to docela dobře, ale tak nějak se vlastně vůbec nic nestalo. Postava Boba Dylana pro mě zůstává záhadou. Stejně jako vlastně i samotný film. Kristofferson je nicméně výborný.

Ať si kdo chce co chce říká, hvězdou první řady není Thornton (byť je famózní), nýbrž Freemanova přišláplá krysa, která prochází vývojem tak slizkým a přitom uvěřitelným, že je to srovnatelné snad jen Walterem Whitem v Breaking Bad. Na můj vkus se první série rozjížděla až příliš pozvolna, nicméně od páté epizody se jede už jede nekompromisně na plný plyn.