Itar

Zklamání. Nesympatický hlavní hrdina, kterému s přibývajícím časem fandíte míň a míň, až příliš hladký průběh a s tím spojená slabá (a vlastně v podstatě zanikající) katarze, no a celkově zbytečně dlouhý film, který za ty dvě hodiny v podstatě neřekne vůbec nic, emocionálně nepohladí, a za pár dní už si ani nebudete pamatovat, že jste jej viděli. Pár drobných za Nighyho a některé dobré nápady.

Nemastné, neslané, na Tarantina nezvykle utahané dialogy a tempo celkově. Herci tomu taky až tak nepomůžou (není to sice žádná hrůza, ale oproti ostatním Tarantinovým filmům tu casting kulhá někde vzadu), a tak se ptám, proč vlastně...?

Mezi třemi a čtyřmi, nicméně vzhledem k nepochopitelnému místu v první stovce zaokrouhluju dolů. Zvláštně rozvláčné tempo, místy pokulhávající scénář... a i ta Audrey byla taková nějaká nevýrazná. Nejvíc tak nakonec potěšil Eddie Alber v roli fotografa, jehož výkon byl bezchybný.

Pod tíhou vánoční atmosféry zvedám na 5. Když člověk zná všechny ty herce a vidí je se proplétat (ne)uvěřitelnými příběhý protkanými dohromady, prostě ho to pohladí po duši. Předpokládám, že při další projekci půjde snad i do té topky.

Nebýt odskoku mezi začátkem a zbytkem filmu, a místy proškrtatelných dialogů, je to na čistých pět. I přes ty konečné čtyři ale rozhodně film, který stojí, už jenom kvůli výborně napsanému scénáři, za shlédnutí. Neznámí (alespoň mně) herci ještě zvýrazňují dojem takové normální francouzské "rodinky", kde se během let pod pokličkou nahromadilo tolik maličkostí, že i jeden nepovedený vtípek zapříčiní výbuch vskutku velkolepý.

Nejlepší scéna první série ve svém vlastním kraťasu.

Proč se držet již jednou napsaného, když můžeme úplně otočit podobu téhle legendy... Tři hvězdičky za výpravu, vizuální orgie a choreografii soubojů... a vlastně i těch několik výborných hereckých výkonů (jmenovitě především Eric Bana, Brian Cox, Brad Pitt, Peter O'Toole a Sean Bean), zároveň taky ale hvězdičku dolů za jeden z nejstupidnějších výkonů Orlanda Blooma, který tady předvádí herectví z první třídy základní školy... Škoda promarněného potenciálu. PS: Jeden z Hornerových nejslabších soundtracků.

Fichtner se jal zachraňovat film, který se vás bude většinu času snažit unudit k smrti.

Sarkasmem nasáklé, jako máloco. Reitman si vskutku nemohl vybrat lépe, a i přes nezanedbatelné kvality jeho pozdějších filmů je tohle pro mě jeho vrchol. Natřískané od začátku do konce, bez jediného zaváhání.

Zpět v sedle. tolik odlišné od prvních dvou dílů, a přesto svým vývojem naprosto přirozeně navazující. Before Midnight je rozhodně nejtěžší film trilogie, přičemž už natvrdo odhodil pozlátko předchozích dvou pohádkových (byť také přirozených) dílů. A tak se stane, že si na konci nepovzdechnete nad tou krásnou romantikou, nýbrž akorát zatnete pěsti a budete téhle sympatické dvojce držet palce. Protože vztahy.. vztahy jsou boj.