Hightower

Ano, jak píše 14Neo11, může se stát, že bude-li tento dokument promítán ve školách, vzbudí negativní reakce. Ale následná diskuze mezi žáky doprovázená připraveným učitelem a žáky, by snad mohla ukázat co by kdyby. Samozřejmě, pohybovat se na hypotetické rovině, je pro historii zabývající se výhradně fakty, dosti složité. Nicméně diskuze by mohla podnítit zájem o další studium problematiky Mnihcovské konference. Žáci by též mohli sami zvážit plus a minus a říci, co by případná sebeobrana ČSR přinesla. Jsem pro, aby se tento dokument na školách vysílal, od toho ostatně by dokumenty měly být, Předávat fakta a nic neskrývat. Ať je surové sbe víc. A pak, tento dokument zachytává autenticitu v podobě představitelů čsl. politiky. To je velké plus! Pokud člověk nechce vidět a žít v černobílém světě, pak se jistě s tímto dokumentem nespokojí a bude se zajímat o další souvislosti. Nelze na základě tohoto dokumentu jednotně hodnotit Mnichovskou konferenci jako takovou.

Co víc psát, když už vše zde bylo vylíčeno. Snad jen za připomenutí stojí to, že z dokumentu opravdu bylo cítit dobrodružství. A když pak bylo vidět starší manželský pár na motorce se saidkárou, pak jen dodat, že dobrodružství lze zakoušet v jakémkoliv věku. Jen mít dobrodružného ducha, najít správné lidi a odhodlání dát všanc třeba i tu kuchyň...Mám rád dálkové pochody, takže někdy slýchávám něco podobného: jsi blázen, panebože; ale ono TO za to stojí!

Bohužel už na začátku filmu jsem se musel pozastavit nad tím, jak dokázali Ripleyovou vycucnout ze skumavky, když o žádných krevních vzorkách v předchozích dílech nebyla zmínka. Podle jejího dítka by se dalo čekat, že se tak stalo doktorem ve vězeňském komplexu, ale světě div se, ani tam jsem nenašel náznak. Dílo s myšlenkou vetřelce bylo již vyčerpáno, tak nevím, proč se jej pokoušeli stále oživovat. Když už, nový rejža nový náhled, ale tohle je otřes.

Nejspíše v mládí bych výše uvedenému snímku přisoudil čytři ba možná pět hvězd. V několika případech jsem musel říci lehké "ach jo" nad smysluplností některých scén (např. vetřelce užívající výtah nebo opětovné nadechnutí se Ripleyové po zavření přetlakového otvoru).

Kliše...klišé...klišé...Jak unavující. Už od chvíle, kdy se vyskytne prezidentova dcera ve vesmírném vězení, je jasné, jak se celý film bude odvíjet. Obsadit do role dcery velkovládce sličnou slečnu, je - jak se zdá - nutností. Kdo by koukal na obrýlenou kuličku, jak hájí humanitní zacházení. Drsnák s tělem Arnolda Schwarzeneggra (tedy, když byl ještě útlé dítě) se zdá, že by bez svého humoru nedal ani ránu. Jak metrosexuál bez naušničky a hebounké pleti bez vousků. Filmu bych osobně přiřadil označení (čes.) "lehké sfi-fi". A to pro jeho pojetí člověka a vesmíru.

Asi jsem se měl bavit.

Asi jsem si zkazil zuby a spotřeboval všechny kapesníky...Nadmíru sladkobolného elixíru bylo namícháno. Nebýt "sladkostí" stál by snímek možná i za řeč. Zkrátka drzí útok na city schovaný pod rouškou fantasy. Humor? Ach Hellboy by bez něho byl, jak Chuck Norris bez klobouku, patří k němu. Zřejmě se bez něho žádný komiksový hrdina neobejde.

Obdivovatelé tajných/záhadných/nevysvětlitelných znamení či věřící, tento snímek zhltnou se zatejeným dechem, ale já nikoli. Jednak nejsem věřící, takže sv. Jiří (promiňte Jiří a Jiří) je pro mě pasé; a na tajná/záhadná/nevysvětlitelná znamení neveřím, neboť vždy je možné všechno racionálně vysvětlit. Jen to naše chápání/rozum není na daný jev občas naladěný.

Jak bylo řečeno: pro někoho je Štěstí obsaženo v cíli (zlatá medaile), pro jiného v cestě k cíli. V prvním případě nám cíl zaslepuje dění v přítomnosti (viz smích přátel, aport psovi, líbání páru,...). Jsme slepí, jdeme jen za tím jedním. Podaří-li se nám jej dosáhnout, pak pro nás může (dle mého názoru má) krátkodobý účinek, který je opakovatelný jen jednou za čtyři roky (Olympiáda). Tudíž cesta: pociťování Štěstí z cíle, je dosti neatraktivní. Pociťování, jen při vítězstvích se mi také jeví jako jakási honba za něčím, co nám nenáleží, co nedokážeme jasně definovat a co nemá jasnou a jedinou tvář (štěstí pro mě, může být neštěstí pro druhého). Možná, že usilování o cíl (Štěstí) je dáno tím, že máme slabou paměť (více si dle mého názoru pamatujeme neštěstí) na šťastné okamžiky, a proto si jej chceme neustále připomínat. Zdroj, která nás potom žene je skryt v cíli. Podaří-li se nám dospět našeho vytyčeného cíle, jsme šťastni a zároveň nabiti pro další honbu. Nelze říci, že tato cesta je pro mě jednoznačně špatná; přinejmenším je jí zapotřebí kompenzovat, jinak budete mít doma sbírku trofejí, které Vám jedinému budou zhmotňovat Štěstí. Budete si uzurpovat nárok na definici Štěstí.

Vzdát se nebo odjistit, udeřit o helmu a přitisknout k srdci? Dvě možnosti založené na víře v něco lepšího. Hypotetciky. Možná, kdyby existovaly nevyvratitelné důkazy Křesťanů, že Bůh existuje, umírání ve víře lepšího života v Jasukuni, by bylo smysluplné a neurážlivé. Čest nemá znamenat sám sebe zabít a mít při tom ještě reálnou možnost na záchranu a případný odboj; ale žít a bít se do poslední reálné možnosti přežit. Čest byla malicherně zneužita. Boj v blízkosti ohrožení císařství, bez možnosti reálné šance na vyváznutí, to je čestné.