Hightower

Co víc psát, když už vše zde bylo vylíčeno. Snad jen za připomenutí stojí to, že z dokumentu opravdu bylo cítit dobrodružství. A když pak bylo vidět starší manželský pár na motorce se saidkárou, pak jen dodat, že dobrodružství lze zakoušet v jakémkoliv věku. Jen mít dobrodružného ducha, najít správné lidi a odhodlání dát všanc třeba i tu kuchyň...Mám rád dálkové pochody, takže někdy slýchávám něco podobného: jsi blázen, panebože; ale ono TO za to stojí!

Slovo „chtíč“, které užil Malarkey, mi zní spíše negativně a hanlivě. Užil bych spíše slovo TOUHA. Ano, barmští obyvatelé, mniši touží dostát změny. Ovšem jedná se o změnu, která se může jevit jako nesmyslná. Svoboda projevu, názoru, shromažďování atd. náleží člověku, protože on ji má od doby, kdy byla uzavřena „společenská smlouva“. Pravda je: žádný člověk, který se jakživ narodil nic, jako smlouvu nepodepsal. Nicméně, se má člověk rodit s tím, že žití pospolu, je tou nejlepší cestou k prospěchu jedince a že mu náleží jistá práva. Každý je má zakoušet bez boje. Bojuje-li totiž člověk o to, co mu náleží od přirozenosti, je zdržován od vývoje a jeho součástí. Dost výstižně, energicky, bojovně – až mi vyrašila husí kůže, bylo řečeno: „dokázali jsme spolupracovat“(25:52). Ano, jak píše brit84, může být snímek brán jako ukázka ztráty snu. Myslím si, že stejně tak snímek může ukazovat, že se toho snu barmští obyvatelé nevzdávají. Mají jej. Jdou si za ním, seč jim strach svazuje nohy a ruce, ale jednoho dne jej uskuteční; já tomu věřím!

Jak může tento sci-fi snímek, bez různých honosných speciálních efektů, být snímkem, jež se fanoušci sci-fi žánrů rozhodnou shlédnout? Vždyť závěr - astronauti letící ve fraku - tomuto snímku dosti odebírá. Pominu-li to však, stejně tak otevřená pracoviště (kde se cosi ťuká do počítače; to je mi tedy efektivní práce), dospívám k závěru, že určité úpravy směřující k odstranění, by vedli k odsunutí toho, co autor zamýšlel sdělit. Také musím ocenit jistým superlativem závěrečnou řeč, v níž se zračí pravda s velkým P; je zde stručně (což je někdy ten nejjednodušší způsob) vyzdvihnuta dost podstatná myšlenka: kde může člověk spatřovat svůj počátek. Jestliže je to ve vesmíru, potom lety, jež konaly (vždy jednou za 70 let), v podstatě znamenaly pomalý návrat k počátku pochopení vzniku člověka, ale i samotného vesmíru. Objevovat tedy znamená rekonstruovat kameny jakéhosi mostu zpět. Pokud je tato myšlenka mnou pochopena správně, pak se může jednat o vývoj v kruhu, a my k němu - svou technikou, nahlížením na svět, apod. - blížíme. Potom je tu ještě samotná konstrukce (kruh), neboť jestli jde o ni, pak její nalpnění nikoho (např někoho/něčeho nadosobního) nezajímá, jde o celek, a jako takový bude dovršen. Mravy jsou pro nás lidi, a to proto, abycho mohli sami sebe oceňovat. Ostatně i ve snímku je tooto možné jistým způsobem vidět: jednak je zde předložena otázka, zda počít dítě "přirozeně" či "geneticky" a potom onen odlet do vesmíru a závěrečná řeč. Nastává otázka, zda rychle nebo pomalu a jestli rychle nebo pomalu, pak jestli je to dobře či špatně; a potom jestli špatně či dobře, tak.... Film, dle mého mínění, ač je to na hollywoodský snímek nezvyklé, nabízí nezvykle diskuzní místa na poli filosofie existence, milé překvapení.

Nevěřil bych nikdy v přitažlivost francouzského vážného filmu. Ovšem tento brilantní kousek mě nadchnul a nepustil. Nembudu hodnotit film po jeho jednotlivých částech (hudba, režie, herci,...) i když věřim, že by si to zasloužil, ale jen se zmíním o myšlence, která dostává svého vyvrcholení až na konci; totiž, že smích je to, z čeho má církev strach. Mnohé novodobé filmy postrádají něco, co tento film plnohodnotně poskytuje. Ptám se, zda-li je to tím, že příčinnou je Aristoteles a jeho myšlenka, která do dnes nabízí možnou odpověď na otázku. Kdo ví, třeba na několik desítek let, budou i dnešní filmy dávat odpověď na otázky... "neb, člověk je tázající se bytost" Tato filmová reprodukce je určitě vítanou, neboť, i když nenahradí knihu, dokáže zaujmout.

V relativní jednoduchosti se skrývá krása.