Tochal

Svým způsobem instruktážní film k celé Švankmajerově tvorbě a k surrealismu obecně. A vyučovat společenské vědy, film pouštím jako úvod do psychoanalýzy. .... "Žádný způsob, jak ovlivňovat vlastní sen, neexistuje", hlásá karikatura psychonanalytičky a diváka nitně napadane srovnání s nolanovským superhitem - porovnává však neporovnatelné. Na jedné straně stojí vyčichlý blockbuster, který si svou emocionální prázdnotu a nízkou míru nápaditosti supluje draze vyhlížejícími triky (nečetl jsem někde náhodou, že Nolan počítačové triky nerad?) a nesrozumitelně podaným příběhem, který si nemůže dovolit snížit tempo, aby vykulený divák nezjistil, že je vlastně o ničem. Zpět ale k mistru Š.: ten ví, jak sen vypadá, jaká "logika" pro něj platí, jak se to má s jeho ovlivňováním. TAKHLE má vypadat film o snění. ... Čím více se Evžen do snů noří, tím provázanějšími si stávají i oba světy, a vlastně nevíme, co je sen a co realita - realita domnělá, jelikož žádná betonová zeď mezi sny a realitou nidky nebyla, a i když je vs současnosti stavěna a osazováná pohraničníky, člověk se prostě MUSÍ pokoušet ji slézat a ztákat. ... Herecké výkony jsou sice jaksi toporné, jenže do zvolené metody a způsobu zpracování se právě takový typ herectví nesmírně hodí. Trhanost, nejistota v pohybech, tak vypadá i skutečný život, nezakalený růžovými brýlemi "objektivního vnímání". ... Dosud jsem chválil a chvílil bych až do konce, neskončit film tak, jak skončil, nepředvést etudu na téma: "kterak učinit nejednoznačný film tak jednoznačným, až to bolí." Škoda té nepřekvapivé pointy, a i kdyby takový být prostě musela, pak škoda té doslovnosti, kterou je panem Fikejzem vysvětlena. Škoda. .... Kamil Fila ve své recenzi uvedl: "Švankmajer bojuje svým filmem proti životu, který už je dávno pryč, a nečelí žádným novým výzvám lidí (post)moderní doby. Kde je vliv masových médií, převracení tradičních rolí žen a mužů, a vůbec proměna životního prostředí? Nebo proč tu není nikdo mladší, kdo by nebyl přelud?" A já odpovídám? Proč by, sakra, cokoliv z toho měl dělat? Není snad vztah dítěte s matkou a otcem a třeba i svou animou ve své nadčasovosti dostatečným tématem? Proč by se měl člověk, který k animaci donedávna nepoužíval ani počítač, vyjadřovat ke vlivu masových médií? Proč by neměl dělat prostě to co ho baví a co mu jde, navíc je-li vývoj i tak zřetelný? Ach jo. :::::::::: Cením si komentáře uživatelky Vodnářka, díky kterému jsem si všiml symbolického užívání zubů. Díky jí!

Mýtus o stvoření člověka po švankmajerovsku. Nikoliv boží prozřetelností, nýbrž tvůrčím (či spíše konstrukčním) "auto-aktem" se člověk stal člověkem. Odkud se materie pro jeho stavbu vzala netřeba řešit - prostě tu byla a přišla, odkud si z nadreality. ... Na počátku byla tma. Pak si (budoucí) člověk rozsvítil, aby viděl, co to vlastně páchá, nakonec však, stísněn v jednopokojové malosti, raději zase zhasl. A od té doby bloudí v temnotě celé lidstvo. ... Každopádně výborný příklad filmu, kde se výtvarné zpracování a nosnost myšlenky snoubí na vysoké úrovni.

Hudební klip. Švankmajerovo vidění světa zde tedy není nosné, nýbrž jen ilustrativní, a to mu škodí. Navíc píseň samotná je šíleně vlezlý popík, zpěvák se podivně pohupujem a když už jsem se zaradoval, že mu hlava zmizela v saku, opět se zformovala. Průměr.

Asi až sedmé zhlédnutí definitivně zpečetí můj názor. Zatím jsem na číslu dva, a tak poníženě mlčím.

Asi můj nejoblíbenější televizní pořad. Ne sand, že bych jej nějak pravidělně vyhledával, ono tak také při četnosti asi jednou měsíčně a posunech programovým schématem zleva doprava a zespoda vzhůru ne zcela jde, přesto však, když už na něj narazím, nepřepínám. Pánové jsou vzdělaní, umějí se ptát, a především - mají koho se ptát, a hosté zpravidla mají co odpovídat. Veřejnoprávnost by mohla vypadat třeba nějak takhle.

Kdyby nic jiného, tak nesmírně potřebný pořad.

Žmolík ukazující svou úchvatnost, důležitost a světaznalost, za nímž se tu a tam mihne kus zdi či špička věže. A divák může hádat, kterému hradu že to patří.

Z dnešního pohledu zábavné a poučné, pohlédneme-li však na věc z pozice soudobého diváka, nemůžeme tento tupý nástroj porpagandy hodnotit jinak než tichým ublinknutím.

Aneb pojďme se namočit za blaho národa! A počkat vlastně - za blaho kterého? Já budu dumat a vy se dívejte, Pepo Nováku a rodino.

Taaak tuctová romentická komedie, až srdéčko pláče a oči pumpují.