kiddo

Tak já si to asi hodím rovnou, ne?

Vstupovala jsem do toho s tím, že Batman je můj nejoblíbenější superhrdina vůbec. Ke konci už jsem se jen v duchu ptala, koho ta Mary Sue odpojí od přístrojů tentokrát. Plusové body za roztomilost, s níž si seriál vymýšlí jednoho dickensovsky kapitalistického záporáka za druhým, aby zakryl, co za zrůdu je samotný Wayne.

Pořád se mi nedaří vysledovat ten moment, kdy Burton změnil optiku, přestal si z ýbrvážných, ýbrhlubokých gotických postav typu Lydie dělat tak trochu srandu a začal místo toho točit prefabrikované fantazie, které jako by z deníčku nějaké podobně unylé slečinky vypadly. Ve všech Burtonových stereotypních nuďárnách po roce 2000 dohromady se neskrývá ani zlomek originality a nápaditosti, jaká je právě v Beetlejuice.

Vřískot si může nechat zdát, že by z něj meta stříkalo takovýmhle proudem.

Destiny vs Milo Yiannopoulos: The Early Years.

Od chvíle, kdy se všichni mí přátelé rozhodli vylézt ze studentských brlohů a začít žít normální dospělácký život plný dětí, bridže a účtů, mi nezbývá než jedny ze svých nejoblíbenějších chvilek prochlastaných u béčkových hovadin simulovat pasivně po internetu se svými milovanými "hack frauds". RIP in peace, mé mládí.

Sebrat mi vítr z plachet přiznáním, že jen zoufalé vyžilotiny za zenitem by chtěly léta páně aktuální rok rebootovat něco tak irelevantního jako Beverly Hills, byl vynikající nápad. Pak se ukázalo, že je to jediný nápad, který měli.

V éře PBP (před Bílým psem) jsem myslela, že když přijde na bezelstně upřímnou užvaněnost a studentskou doslovnost metafor o rasismu, té zatrachtilé rasistické dodávce se absolutně nic nevyrovná. Ale teď se i ten supernaturál jeví jako Spike Lee na vrcholu sofistikovanosti.

Typický příklad filmu vystavěného od konce a žánrovky, která se jako všichni nejlepší zástupci netopí kdesi v budoucích technomagoriích nebo pedantickém zachycování historických detailů, ale ve skutečnosti pojednává o přítomnosti – respektive o velice slavném prohlášení jednoho velice slavného Umpalumpy, že oni ti náckové a progresivisti jsou vlastně jedno a to samý. Debilitu tohohle radikálního centrismu nechť dokládá, že Spiku Leemu stačilo prostříhat a postavit do juxtapozice de facto identické scény s identickým obsahem, identickou texturou a identickými provoláními, aby ukázal, že jako ne. Nejsou.

A právě proto, milé děti, matriarchát nefunguje a koule nepatřej do kabelky.