Celým jménem Dagur Kári Pétursson se narodil islandským rodičům 12. prosince 1973 v Paříží. Než se rozhodl studovat film, věnoval se psaní, fotografie, muzice. Sám přiznává, že tím pravým stimulem pro jeho rozhodnutí věnovat se filmové režii se staly filmy Jima Jarmushe a Akiho Kaurismäkiho, které zhlédl na jednom islandském festivalu. Začínal se psaním scénářů, dva roky pracoval v televizi, a to než dokončil svá studia na Národní filmové škole v Kodani (Den Danske Filmskole). Jeho středometrážní absolventský snímek Ztracený víkend (Lost weekend, 1999) získal řadu ocenění na festivalech ve světě.
Káriho první celovečerní film Albín jménem Nói se odehrává na Islandu, ačkoli sám režisér tvrdí, že jeho vzah k domovské zemi je nejednoznačný. Dokonce v jednom rozhovoru prohlásil, že se ani tak necítí být Islanďanem. Je prý „velmi obtížné natáčet filmy na Islandu, protože ta země je opravdu malá“. (rozhovor s Dagurem Kárim pro www.cineuropa.org) Kostra snímku Albín jménem Nói vznikala dlouhodoběji, dokonce snad až dvanáct let. Samotná ústřední postava filmu existovala v Káriho předstávách prý dávno předtím, než se rozhodl, že se bude věnovat filmu.
Zajímavé je, že v souvislosti s vytvářením scénáře k snímku Albín jménem Nói Kári mluví o vlivu animovaných filmů a především sit-comů. Sit-com charakterizuje jako žánr bez výrazných hrdinů, kteří ale řeší řadu problémů, objevujících se v rychlém tempu. Zároveň také oceňuje omezenost prostoru, s kterým musí tvůrci sit-comů pracovat (často se jedná jen o byt či dům, v případě Simpsonů, kteří nejsou klasickým sit-comem, představuje toto teritorium celé město). V tomto směru situování Nóiho příběhu do prostředi malé islandské vesnice zcela odpovídá předestřené inscenaci. I spád situací, jimiž hlavní představitel prochází, odpovídá koncepci sit-comu, pokud samozřejmě vezmeme v potaz rozměr celovečerního hraného filmu. Poněkud odlišné je to s komikou, která do značné míry odpovídá islandské mentalitě. Nemůžeme mluvit o nějakém strhujícím, prvoplánovém humoru, ale spíše o v zámlkách probleskující ironii, až sebeinorii, která těží z mnohem hlubších zdrojů, než z jakých vyvěrá přímočarost americká.
Když Kári uvažoval o svém dalším filmovém projektu, byl si jist dvěma věcmi: že další dva filmy chce určitě natočit mimo Island a že jeho druhý film vznikne pod vlivem manifestu Dogma. I proto jeho druhý snímek Outsider se odehrává v Kodani a byl natočen převážně v dánské produkci (společnost Nimbus Film, která se podílela např. na vzniku filmů Mifune či Rodinná oslava). Přesto výsledný produkt připomíná filmy zmiňovaného hnutí spíše vzdáleně. Nedošlo k angažování neherců do hlavních rolí, ani styl práce příliš nepoukazuje tolik k standardům manifestu Dogma, ačkoli jistou střídmost, až sporost v užití vyýrazových prostředků vnímat můžeme.
Scénář k prozatím poslednímu filmu Dobré srdce psal Dagur Kári už od počátku v angličtině a jako režisér jej ve svých představách umisťoval do anglicky mluvící země. To, že je nakonec příběh situován do New Yorku, souvisí s Káriho oblíbou tohoto amerického města, ačkoli samotná lokace není ani jednou ve filmu explicitně zmiňována. Volba baru, jako ústředního místa a činitele příběhu, se zase zakládala na Káriho četbě Buñuelových memoárů Do posledního dechu, kde se tento klasik světové kinematografie vyjadřuje k instituci baru: Bar je temné a kruté místo, kam muži přícházejí o samotě popít.
Vedle režisérské práce je Dagur Kári činný také na islandské hudební scéně. Jako člen muzikálního dua Slowblow vytvořil mj. hudební doprovod ke všem svým dosavadním filmovým projektům.
Zdroj: Asociace českých filmových klubů
