Camilla Horn

Dcera železničního úředníka Camilla Horn získala vzdělání v Německu a Švýcarsku. Původně se vyučila švadlenou a první pracovní zkušenosti získala v módním salonu v Erfurtu. To byl jen odrazový můstek pro její kariéru, která začala tanečními lekcemi v Berlíně a následným studiem herectví u Lucie Höflich. Světlovlasá a nápadně krásná Camilla se brzy objevila v kabaretních revuích, které nastudoval Rudolf Nelson.

V roce 1926 byla zaměstnána jako komparzistka v Ufě, kde si jí všiml režisér F. W. Murnau, který v ní našel ideální představitelku Gretchen pro svou zásadní inscenaci „Fausta“ – Eine deutsche Volkssage (1926). Tato role Camillu okamžitě katapultovala mezi hvězdy. Do roka podepsala smlouvu s hollywoodskou společností United Artists, spřátelila se s Charlesem Chaplinem a především s předsedou studia Josephem M. Schenckem. Následovali významné hlavní role po boku Johna Barrymora ve vzrušujících melodramatech Tempest (1928) a Eternal Love (1929), které Schenck produkoval. Ani jeden z těchto filmů nebyl komerčně úspěšný.

S příchodem zvuku se Camilla vrátila do Evropy, krátce vystupovala na divadelních prknech v Londýně a Paříži a poté pokračovala ve své kariéře na filmovém plátně v Německu. Ve třicátých letech jen zřídkakdy odmítala role, hrála od baronek a modelek až po upírky a „padlé ženy“. Kvalita jejích filmů byla proměnlivá, ale za zmínku stojí například filmy Hans in allen Gassen (1930), Der letzte Walzer (1934) a Fahrendes Volk (1938).

Během tohoto bouřlivého desetiletí měla Camilla dlouhý románek se zpěvákem Louisem Graveurem, který byl o patnáct let starší než ona. Ten skončil v roce 1938, kdy byl Graveure gestapem podezříván ze špionáže a přes Azurové pobřeží uprchl do Anglie. Poté, co byla její luxusní vila v Berlíně vypleněna při hledání neexistujících stop, dosáhla Camillina otevřená kritika nacistického režimu bodu, kdy se dostala do vážných problémů. První polovinu své kariéry zakončila trojicí dávno zapomenutých filmů natočených v Itálii. Po neúspěšném pokusu o útěk do Švýcarska se držela v ústraní a dokonce se pokoušela o farmaření. Po válce pracovala jako tlumočnice pro americké okupační síly v Německu.

Po válce ji britský tribunál odsoudil za drobné delikty a byla tři měsíce uvězněna v ženské věznici ve Vechtě. V roce 1948 se Camilla úspěšně vrátila na jeviště ve frankfurtské inscenaci hry Jeana Cocteaua „L'Aigle a Deux Tetes“. Druhou polovinu své herecké kariéry strávila hraním velkých dam a světáckých dam s pestrým zázemím, a to jak ve filmech, tak v televizi. V roce 1974 jí byl udělen „Filmband in Gold“ (známý také jako „Lola“) za celoživotní přínos německému filmovému průmyslu. Ve své autobiografii „Verliebt in die Liebe“ z roku 1985 s radostí vzpomínala na svá manželství a známosti.

Na sklonku života byla pozvána k návratu na filmové plátno ve filmu Zámek Konigswald z roku 1987. Své stáří prožila v Herrschingu a zemřela v Gilchingu u Starnbergu, kde žila poslední rok svého života. Byla čtyřikrát vdaná: za podnikatele Klause Geertse, za architekta Kurta Kurfise, za Švýcara Roberta Schnydera a za Rudolfa Mühlfenzla, šéfredaktora Bavorského rozhlasu. Její hrob je na hřbitově v Herrsching am Ammersee.

V roce 1973 o ní napsal tehdy neznámý Bruce Springsteen píseň „Camilla Horn“. Tato dosud nevydaná píseň se vynořila v 90. letech 20. století na bootlegu „Early Years“.

sator