Jarmil Burghauser, vlastním jménem Jarmil Michael Mokrý, byl českým skladatelem, muzikologem, dirigentem a sbormistrem Národního divadla. Vedle toho aktivně působil ve skautu. Měl přezdívku Jumbo, kterou získal coby člen slavného pražského oddílu Dvojka, který vedl spisovatel Jaroslav Foglar. Později komponoval skautské písně a vydával zpěvníky junáckých a mládežnických písní. Při obnově skautingu v letech 1968–1970 působil v ústředí Junáka, byl členem náčelnictva chlapeckého kmene. Když došlo po sametové revoluci v roce 1989 k definitivní obnově skautingu, stal se starostou Junáka a vedoucího čestného Svojsíkova oddílu.
Pokud jde o jeho filmovou hudbu, ta je v padesátých a šedesátých letech spojena zejména s filmy Václava Kršky (Legenda o lásce, Labakan, Kde řeky mají slunce, Místo v houfu, Polka jede do světa, Jarní vody). V dalších letech měl z politických důvodů omezené možnosti působení (např. došlo k tomu, že byly smazány jeho skladby nahrané v rozhlase), a tak za zmínku snad jen stojí hudba k filmu Albert Františka Vláčila.
Pokud jde o vlastní skladatelskou tvorbu, významné místo v ní zaujímají hudebně dramatická díla (např. balety „Honza a čert“ a „Sluha dvou pánů“ nebo opery „Alladina a Palomid“, „Lakomec“, „Karolinka a lhář“ a „Most“). Z jeho orchestrální tvorby zmiňme namátkou třeba „Sedm reliéfů pro velký orchestr“ či „Barvy v čase pro malý orchestr“, z komorní tvorby pak „Deset skic pro flétnu“, „Možnosti pro klarinet, cimbál a bicí“ nebo „Pět barevných střepů pro harfu“.
Jarmil Burghauser byl, jak už jsme uvedli, velmi plodným muzikologem. Zejména se zajímal o dílo Antonina Dvořáka, jehož dílo zpracoval do tematického katalogu. Je třeba i autorem knihy „Orchestrace Dvořákových Slovanských tanců“. Od roku 1984 až do své smrti byl předsedou Společnosti Antonína Dvořáka.
Honza "HonzaBez" Bezděkovský
