Alice Guy

Když byla matka Alice Guy v očekávání, opustila chilské Santiago, kde porodila první čtyři děti, aby po sedmitýdenní plavbě dorazila do Paříže (podle rodinné legendy měla totiž otěhotnět s jedním chilským kovbojem...) Až do předškolního věku Alice vychovávali prarodiče poblíž Ženevy. Poté se matka s dcerkou vrací do Chile, kde se holčička poprvé setkává se svým otcem, úspěšným knihkupcem. V roce 1879 je ale už opět u Ženevy (Veyrier), kde ji otec zapisuje do internátní školy, ve které studují její dvě sestry. Když jí bylo kolem deseti, otcův obchodní řetězec krachuje a ona je nucena přestoupit na levnější francouzskou školu. Po dlouhé nemoci umírá bratr a krátce po něm i otec, školu dokončuje v Paříži a několik dalších let se zaučuje v psaní na stroji a v těsnopise. V roce 1893 nastupuje jako sekretářka u firmy prodávající laky; zůstává jediným zdrojem podpory pro svou matku. Rok nato ji přijímá Léon Gaumont jako sekretářku k pařížské fotografické firmě. Gaumont, tehdy zástupce šéfa, později zakládá vlastní společnost, která se brzy stává vedoucí silou rodícího se francouzského filmového průmyslu.

V letech 1897-1907 zde Alice Guy zastává pozici vedoucí produkce. Je všeobecně považována za prvního filmaře, který systematicky rozvinul narativní tvorbu a jako jedna z prvních (1902) použila zvukové nahrávky synchronizované s filmovým obrazem - Gaumontův systém "Chronophone". Začala také používat speciální efekty, např. dvojitou expozici nebo zpětnou projekci. V jejím, na tehdejší dobu velkorozpočtovém, snímku LA VIE DU CHRIST (1906, Život Krista) se představilo tři sta komparzistů. V roce 1906 dostane ale také cizí vinou málem vyhazov, přimluví se za ni však šéf představenstva, Gustav Eiffel. Ve stejném roce se rozhodne točit v jižní Francii, "její" kameraman však onemocní a je jí přidělen Herbert Blaché. Rok nato se koná svatba a o devět let mladší anglický manžel (syn francouzské matky) je záhy jmenován produkčním manažerem Gaumontu pro Spojené státy, kde se zabývá franšízingem Chronophonu. Další rok (1908) přichází na svět dcera Simone a za dva roky se Blachéovi "udělají pro sebe": v newyorském Flushingu zakládají "The Solax Company", největší předhollywoodské americké filmové studio.

Manžel pracuje jako produkční i kameraman, ona jako umělecká režisérka. Zpočátku si pronajímají prostory od Gaumonta, v průběhu dvou let jsou však natolik úspěšní, že mohou investovat více než sto tisíc dolarů (tj. více než 2 miliony dnešních) do nového, technologicky pokročilého zařízení ve Fort Lee v New Jersey, kde měla sídlo spousta prvních amerických filmových studií. V roce 1911 Gaumont potažmo Solax vypadává z "licencované" distribuce a přechází do nezávislé sítě, která tehdy představuje čtvrtinu trhu. Svojí produkcí se Solax vyrovná D.W.Griffithovi, jehož Biograph sídlí jen několik mil odtud. Syn Reginald se narodil v roce 1912 a ani během druhého těhotenství nepolevuje Alice v tvorbě a týdně točí jeden až tři filmy. Další rok končí Herbertu smlouva u Gaumontu a stává se prezidentem Solaxu; manželka se soustřeďuje na psaní a režii. Po třech měsících Herbert rezignuje a rozjíždí vlastní firmu, "Blaché Features", která využívá zázemí a herce Solaxu, jehož produkci postupně prakticky vymaže. V následujícím roce se oba manželé střídají v produkci a režii delších (tehdy maximálně hodinových) snímků pro novou společnost.

V roce 1914 se Gaumont z USA stahuje; trh si žádá celovečerní filmy, tj. pěti- a vícecívkové. V roce 1917 je už bývalé studio Solax pronajímáno dalším společnostem, Alice má skvělou reputaci , její poslední filmy však nejsou komerčně úspěšné. Ve stejném roce děti onemocní spalničkami a otec posílá rodinu do Severní Karolíny, kde Alice ve válečné době mimo péče o děti pracuje coby dobrovolnice pro Červený kříž. Několik let poté se Blachéovi rozcházejí. S úpadkem filmařského řemesla na východě Spojených států končí i její profesní spolupráce s Herbertem, který v roce 1918 opouští s jednou ze svých hereček rodinu a míří za kariérou do Hollywoodu. Alice se s dětmi stěhuje z domu do newyorského bytu. V letech 1896-1920 odrežírovala přes čtyři sta filmů, z toho 22 celovečerních a během režírování posledního málem umírá na Španělskou chřipku, která nakonec zabije čtyři její kolegy. Herbert, poděšen jejím zdravotním stavem, zve rodinu k sobě do Kalifornie, kde se Alice podílí na tvorbě dvou filmů s Allou Nazimovou. Za několik měsíců je kvůli dražbě majetku studia Solax zpět ve Fort Lee, odkud před epidemií obrny prchá s dětmi po vzoru přátel tentokrát do Kanady.

V roce 1922 je již oficiálně rozvedena a vrací se do Francie. Živit se po prožitých peripetiích nadále filmařinou není schopna, přesto však několik let poté pokouší v Americe (neúspěšně) získat kopie svých snímků. Končí éra němého filmu (1929) a je jasné, že už znovu točit nebude. Finančně je nyní závislá na svých dětech, zvláště na dceři. Něco si vydělá psaním povídek pro děti a novelizací filmových scénářů pro ženské časopisy. Dcera od roku 1940 pracuje v Evropě pro americké ambasády a matka cestuje s ní. Po válce odjíždějí obě do Washingtonu, kde Alice začíná dávat dohromady své paměti a obnovuje pátrání po svých filmech. V roce 1952 jsou už ale opět zpátky v Evropě. Francouzská vláda jí uděluje Řád čestné legie. V roce 1965 odjíždí spolu s dcerou do Spojených států, kde umírá v požehnaném věku 95 let. Alice Guy-Blaché byla vůbec prvním ženským filmovým tvůrcem. Její režisérská, scénáristická a produkční kariéra byla ze všech filmových průkopníků nejdelší. Je po ní pojmenovaný filmový festival v New Jersey (2011), kde také byla v roce 2013 uvedena do Síně slávy, stejně jako mj. Alan Alda nebo Whitney Houston.

Marek "džanik" Janík