Marie Glory

Předválečná hvězda francouzského filmu Marie Glory se narodila v městečku Mortagne-au-Perche v Normandii, její skutečné jméno znělo Raymonde Toully. Její otec byl kadeřníkem, matka se věnovala malování. Rodina se později přestěhovala do Rouenu, kde Marie začala studovat. Již jako mladá dívka si byla vědoma svých fyzických předností a s podporou matky odešla do Paříže, kde se nechala zapsat do taneční školy. Vzápětí se stala vyhledávanou modelkou a úspěšnou účastnicí několika soutěží krásy. Z této pozice již nebyla dlouhá cesta do filmových ateliérů.

Na stříbrném plátně debutovala nevelkou rolí v historickém filmu ZÁZRAK VLKŮ (Le miracle des loups, 1924), kde hrála pod pseudonymem Arlette Genny, pod kterým pak vystoupila v dalších čtyřech filmech. Koncem dvacátých let pak přijala nové umělecké jméno Marie Glory. Hrála ve slavném L'Herbierově filmu PENÍZE (L'argent, 1928), který patří k vrcholům světové kinematografie a jako příklad filmového impresionismu francouzské němé éry bývá dodnes uváděn na filmových festivalech. Hvězdou tohoto filmu měla být německá herečka Brigitte Helm, více pozornosti ale na sebe upoutala právě Marie Glory. Točila také v Německu a podle svých pozdějších slov milovala atmosféru němých filmů.

S grácií ale přešla i do zvukové éry a hned v jejím počátku natočila několik úspěšných titulů, mimo jiné veselohru KRÁL PAŘÍŽE (Le roi de Paris, 1930), která se později dočkala i anglické verze, znovu s Marií Glory v hlavní roli. V průběhu třicátých let natočila přes pětadvacet filmů, její doménou byly především nenáročné komedie, které se ovšem těšily značnému zájmu diváků. V hlavní roli po boku Jeana Murata hrála ve dvou na sebe navazujících filmech SEKRETÁŘKA (Dactylo, 1931) a SEKRETÁŘKA SE VDÁVÁ (Dactylo se marie, 1934), vyšší umělecké ambice mělo drama MUŽ BEZ SRDCE (L'homme sans coeur, 1936), v němž byla partnerkou Pierre Renoira. Z její další filmografie zasluhuje pozornost žánrově nevyhraněný Feyderův titul TOULAVÝ NÁROD (Les gens du voyage, 1938), jehož hlavní hvězdou ovšem byla režisérova manželka Françoise Rosay. Koncem třicátých let pak natočila dva filmy v Itálii, což byla její poslední práce před odchodem do emigrace.

V průběhu třicátých let se Marie Glory provdala za scénáristu Jacquese Constanta a spolu s ním na počátku války odešla z Francie; odchodem se chtěli na rozdíl od mnoha jiných vyhnout nutné práci pro Němce. Jejich první štací bylo Španělsko, následně pak Argentina, odkud Marie Glory pomáhala organizovat charitativní pomoc pro francouzské děti. Od roku 1942 pak žila v Alžírsku, kde se účastí na rozhlasovém vysílání podílela na de Gaullově protifašistickém odboji. Po osvobození se Marie Glory vrátila do Francie a dostalo se jí uznání za práci v době války, jako jedna z mála slavných hereček si díky emigraci dokázala uchovat vysoký morální kredit. Několikaletá absence před kamerou a ztráta vlivných kontaktů však vedly k tomu, že návrat na stříbrné plátno se jí nepodařil.

Menší role si v padesátých letech zahrála v několika italských filmech, nevelkou rolí se pak připomněla i francouzským divákům v komerčně úspěšné komedii ROZTOMILÉ BYTOSTI (Adorables créatures, 1952). Postavou matky hlavní hrdinky vstoupila znovu do dějin světového filmu se slavným dílem ... A BŮH STVOŘIL ŽENU (Et Dieu...créa la femme, 1956), v němž její dcerou byla vycházející hvězda Brigitte Bardot. S filmováním se pak rozloučila menšími úlohami ve dvou na sebe navazujících filmech KOČKA (La chatte, 1958) a KOČKA VYSTRKUJE DRÁPY (La chatte sort ses griffes, 1959).

Později se objevila ještě v televizi, v polovině 60. let žila krátce v New Yorku. Po návratu do Francie v roce 1967 si zřídila v Paříži salón krásy, který provozovala šest let. V roce 1973 pak odešla do jižní Francie, kde žila v soukromí a další pozdější nabídky k návratu před kameru již striktně odmítala. Marie Glory strávila v poklidném ústraní ještě bezmála čtyřicet let a zemřela ve svém domě v Cannes 24. ledna 2009 ve vysokém věku 103 let. Její hvězdná sláva odezněla ještě před začátkem druhé světové války, díky účasti ve více než padesáti filmech – zvláště přelomu 20. a 30. let – jí ale náleží významné místo v historii francouzské kinematografie. Vzhledem k vysokému věku, v němž zemřela, byla také poslední žijící hvězdou němé éry.

Pavel "argenson" Vlach