Vojtěch Ron

Vojtěch Ron (někdy býval psán a uváděn jako Vojtěch Rón) se narodil 26. listopadu 1930 v Turnově do rodiny klenotníka a ochotníka. Už od dětství miloval divadlo a v roce 1943 spoluzakládal Divadlo mladých hochů v Turnově. Ve svém rodišti po skončení okupace vystudoval klenotnickou školu, ale rozhodl se pro studium herectví na pražské DAMU (1949 – 1953), kterou absolvoval roku 1953.

Ještě za studií hostoval v Národním divadle v Praze, po ukončení školy natrvalo zakotvil jen na oblastních scénách Městského divadla v Mladé Boleslavi (1953 – 1960) a až do odchodu na odpočinek jako významný člen libereckého Divadla F. X. Šaldy (1960 – 1990), kde Ron hostoval až do roku 1998.

Současně hostoval ve Studiu Ypsilon v Liberci (1968 – 1969) a v Naivním divadle (1969, 1995 – 1996). V letech 1990 – 1995 byl zaměstnán jako strážný v libereckém rozhlase. Uplatnil se mj. i v uměleckém přednesu. Současně s hereckou dráhou se už od svých patnácti let věnoval cílevědomým výzkumem a bádáním po českém lidovém divadle, pašijových a sousedských hrách.

Své výsledky shrnul v několika odborných pracích a článcích („Sousedské divadlo severních Čech 18. století“ či „Velkopáteční pašijová procesí“) a objevil a rekonstruoval některé staré hry („Pašije aneb Theatrum passionale“ nebo „Tobiáš a David“, „Komedie o sv. Ivanu“), jednu uvedlo i Národní divadlo v Praze. Byl světově uznávaným znalcem.

Brzy po zahájení profesionální herecké kariéry se z Vojtěcha Rona stal charakterní herec s robustním naturelem, výrazem. Často to byly komplikované a vnitřně rozervané postavy, ať již velkého vládce či jen malého človíčka. Nebyly mu cizí i komické úkoly, které přetvářel s nebývalou naléhavostí, poctivostí, temperamentem a vitalitou. Stal se jedním z nejoblíbenějších a nejobsazovanějších libereckých herců.

Na plném počátku své kariéry se objevoval jako Mareš („Anna proletářka“), Don Pedro („Mnoho povyku pro nic“), Filip Dubský („Naši furianti“), Kalafuna („Strakonický dudák“), Neděle („Don Juan“), Pan Vrchní a Votruba („Lucerna“), Vávra („Maryša“), Montek („Romeo a Julie“), Gremio („Zkrocení zlé ženy“) atd.

Dále se zjevoval v inscenacích „Zvíkovský rarášek“ (Kryštof ze Švamberka), „Vojnarka“ (Vojnar), „Ze života hmyzu“ (Chrobák a Diktátor), „Karel IV.“ (Václav), „Figarova svatba“ (Bartolo), „Médea“ (Kreon), „Don Juan“ (La Violette), „Večer tříkrálový“ (Tobiáš Říhal), „Matka Kuráž a její děti“ (Kazatel), „Vajíčko“ (Lékař), „Rozmarné léto“ (Abbé), „Sluha dvou pánů“ (Pantalone), „Jak se vám líbí“ (Šašek), „Trójanky“ (Menelaos), „Stavitel Solness“ (Herdal), „Smrt Hippodamie“ (Pelops), „Veselé paničky windsorské“ (Jan Falstaff), „Tři veteráni“ (Pankrác), „Jan Hus“ (Kardinál), „Peer Gynt“ (Stařec), „Jeptiška“ (Vikář), „Indiáni“ (Prezident a Plukovník), „Vlci“ (Quesnel), „Válka s mloky“ (Vantoch), „Hello, Dolly!“ (Rudolf) apod.

Mimopražská angažmá mu dovolila pouze několikrát navštívit filmové ateliéry v malých epizodkách. Byl správcem zámku v Schormově PĚTI HOLKÁCH NA KRKU (1967), proradným předsedou JZD Spádová Karlem Kvasilem v Helgeho dramatu STUD (1967), byrokratickým úředníkem Lvem Trofimovičem v až o dvacet let později dokončené Balaďově ARŠE BLÁZNŮ (1970), mlynářem v BABIČCE (1971) Antonína Moskalyka, hostinským U zeleného stromu v povídkovém dramatickém Jirešově snímku LIDÉ Z METRA (1974), pomocníkem Tomaškou ve filmu STŘEPY PRO EVU (1978) Rudolfa Adlera, starším kuchařem v Myslivně v psychologických Herzových KŘEHKÝCH VZTAZÍCH (1979), venkovanem v CUKROVÉ BOUDĚ (1980) Karla Kachyni a zcela naposledy, osmnáct let před svou náhlou smrtí, mužem v Drhově snímku MUKA OBRAZNOSTI (1989). Film jeho herectví nikdy plně nevyužil.

Působil též v rozhlase („Válka Čechů s Němci“, „Domov může zachránit“ aj.) a v televizi (film HODINKY BEZ VODOTRYSKU či seriál DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY). Uplatnil se i na poli dramatika (př. „Hra na Otona“) a dramatizátora (např. „Mladý muž a bílá velryba“, „Generální zázrak“, „Romeo a Julie 2300“).

Za svojí divadelní a výzkumnou činnost získal Medaili Vědecké rady Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (2001) a Cenu Senior Prix (2006). Po roce 1999 musel ze zdravotních důvodů odejít do ústraní (přišel o obě nohy), ale těsně před smrtí se ještě chtěl na divadelní prkna vrátit. Herec a divadelní historik Vojtěch Ron zemřel 17. října 2007 v Liberci, krátce před svými sedmdesátými sedmými narozeninami.

Jaroslav "krib" Lopour