Zdeněk Míka

Režisér Zdeněk Míka se jako levicově zaměřený umělec zařadil po druhé světové válce k dlouhodobě významným osobnostem českého poválečného divadla, působil v několika městech, nakonec na delší dobu zakotvil ve Vinohradském divadle, jeho několik pokusů o filmovou režii však dnes patří k průměru dobové produkce přelomu 70. a 80. let. Narodil se ve vesnici Lipence, která dnes patří do městské části Praha-Zbraslav. Po absolvování gymnázia krátce studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 našel útočiště v herecké škole E. F. Buriana při divadle D 40.

Během druhé světové války působil Zdeněk Míka jako herec postupně na několika scénách, ve slavném Větrníku se například se svými pozdějšími kolegy Vlastimilem Brodským a Stellou Zázvorkovou. Koncem války založil levicově orientovaný herecký soubor Obratník, poté byl jako mladý ambiciózní režisér s komunistickými názory vyslán do Zlína s úkolem umělecky „převychovat“ dosavadní baštu baťovského kapitalismu a tři roky byl uměleckým šéfem v Divadle pracujících ve Zlíně (1946-1949), kde znovu pracoval s později známými pražskými herci (J. Adamíra, I. Prachař, V. Vejražka, O. Šimánek). Tehdy se také jako herec epizodních rolí několikrát objevil i před kamerou (HRDINOVÉ MLČÍ, 1946).

Nutno dodat, že do Zlína Zdeněk Míka angažoval řadu svých komunistických přátel a většina kvalitních herců na protest proti amatérizaci scény a uvádění tendenčních děl soubor opustila, bez zajímavosti není ani fakt, že se od něj distancoval i jeho bývalý pedagog E. F. Burian. Zároveň je ale na místě připomenout, že Míkova inscenace divadelní hry Botostroj s karikaturou někdejšího majitele obuvnických závodů měla značný divácký ohlas (v hlavní roli Vítězslav Vejražka, později pod stejným názvem i zfilmováno). Svou vizi plně komunistického divadla ve Zlíně (od roku 1949 Gottwaldov) nedokázal Míka plně prosadit a vrátil se do Prahy, kde byl v letech 1949-1951 dramaturgem Československého státního filmu na Barrandově.

Počátkem padesátých let byl vyslán do Brna a na pět sezón ve funkci ředitele a uměleckého šéfa ovládl Státní divadlo (1951-1955). Tady opět dostál své vizi komunistické výchovy a uváděl tendenční díla jako Bouřlivý rok nebo Prodaná země. Teprve v polovině padesátých let došlo k návratu významných režisérů, pro Zdeňka Míku to v rámci politických čistek znamenalo přesun na méně důležitý post ředitele Městského divadla v Kolíně. Tady se sice snažil pokračovat v linii, s níž byl předtím úspěšný ve Zlíně a v Brně, dosáhl ovšem paradoxního výsledku, protože skuteční zájemci o divadlo v Kolíně začali dojíždět do Pardubic. Později působil v pražské Alhambře a v šedesátých letech byl režisérem v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích.

Teprve období normalizace znamenalo pro Zdeňka Míku novou éru a v letech 1970-1988 byl ředitelem pražského Divadla na Vinohradech. Přes četné normalizační tendence tehdy Vinohradské divadlo mohlo stavět na silném hereckém souboru i významných režisérských osobnostech typu Jaroslava Dudka. Sám Zdeněk Míka tehdy začal spolupracovat s televizí a v 70. letech natočil několik inscenací. Jako filmový režisér debutoval průměrně úspěšnou komedií TCHÁN (1979), zdejší ústřední dvojici Veškrnová-Skopal pak obsadil i do zapomenuté veselohry OČI PRO PLÁČ (1983) se Stellou Zázvorkovou v hlavní roli. Mezitím ale větší divácký ohlas zaznamenala komedie TEN SVETR SI NESVLÍKEJ (1980), vycházející z divadelní hry Domov v havárii a natočená opět s herci z Vinohrad (I. Janžurová).

Z Vinohradského divadla odešel Zdeněk Míka do penze v roce 1988 a od té doby žil v soukromí. Zemřel v Praze 9. září 2000 ve věku 81 let.

Pavel "argenson" Vlach