Marie Podvalová

„…Hlasově skvělá, nevšedních schopností technických a vzácně přirozeného nadání pro dramatický výraz, postavou i tváří krásný jevištní zjev…“

Tak se kritici vyjadřovali už v roce 1938 o Marii Podvalové a o jejím výkonu v opeře „Libuše“. Narodila se 5. září 1909 v Čakovicích do rodiny pasíře českých granátů. Hudební sklony v ní vzbuzovala už od dětství její matka, hrála na housle a na klavír, zpívala na kostelním kůru a hostovala u ochotníků. Chtěla se stát učitelkou, kvůli nízkému věku a plicní nemoci se nedostala na učitelský ústav. Rozhodla se tedy věnovat zpěvu, pokoušela se roku 1930 o přijetí do operního sboru Národního divadla, ale nebyla ještě přijata kvůli malému proškolení hlasu. Proto se Marie zdokonalovala u A. Fassatiové, ke které se jako členka Národního divadla později vracela. A vystudovala na pražské Státní konzervatoři (1933 – 1935) zpěv u profesorů Doubravky Branbergerové a Pavla Dědečka a operní herectví u Ferdinanda Pujmana.

Stala se operní sólistkou v brněnském Národním divadle (1935 – 1937) a po pohostinském vystoupení (Milada v „Daliborovi“) získala angažmá v opeře Národním divadle v Praze (1. srpna 1937 až 1. srpna 1978), z něhož odešla po dlouhých čtyřiceti letech na odpočinek. Už od svých studentských let se čile věnovala prezentaci písní, oratorií a kantát na koncertních podiích. Hostovala v zahraničí se zájezdy opery Národního divadla a i samostatně. Marie Podvalová se stala mimořádnou pěvkyní své generace, jež disponovala zvučným, silným a dramatickým sopránem, sličným zjevem, postavou a hereckým umem.

Největší vliv na Marii Podvalovou měli v začátcích dirigenti Václav Talich a Zdeněk Chalabala, díky nimž se stala na dvě desítky let největší operní interpretkou dramatických a velkých operních postav svého oboru. Největší výkony majestátných, vznešených, mýtických, konverzačních a realistických, podávala hlavně v českém repertoáru (Bedřich Smetana a Leoš Janáček). Dokázala vyjádřit s lehkým stylem různé citové kreace a umělecké styly. Kladla velký důraz na finále svých partů, např. v „Libuši“ svůj vrcholný závěr koncipovala tak, že v době německé okupace vyvolal u diváků veřejné protinacistické demonstrace.

Své suverénní výkony předvedla například v operách „Dalibor“ (Milada), již zmíněná „Libuše“ (Libuše), „Sedlák kavalír“ (Santuzza), „Juliette“ (Hadačka), „Šárka“ (Šárka), „Maškarní ples“ (Amelia), „Aida“ (Aida a Amneris), „Bludný Holanďan“ (Senta), „Tannhäuser“ (Venuše), „Fidelio“ (Leonora), „Armida“ (Armida), „Rusalka“ (Cizí kněžna), „Dvě vdovy“ (Anežka), „Její pastorkyňa“ (Kostelnička Buryjovka), „Messinská nevěsta“ (Beatrice), „Věc Makropulos“ (Emilia Marty), „Jakobín“ (Julie), „Tosca“ (Floria Tosca), „Čert a Káča“ (Kněžna), „Svätopluk“ (Lutomíra), „Zvíkovský rarášek“ (Eliška), „Psohlavci“ (Kateřina), „Lohengrin“ (Ortruda), „Boris Godunov“ (Marina Mníšková), „Karlštejn“ (Královna Alžběta) či „Bratři Karamazovi“ (Káťa).

Česká hraná kinematografie využila potenciál Marie Podvalové pouze dvakrát. Vždy skrze její hlasové dispozice. V politicky aktuálním snímku režiséra Jana Bora z prostředí první vojenské akademie pod názvem NEPORAŽENÁ ARMÁDA (1938) zpívala árii z „Libuše“ hudebního skladatele Bedřicha Smetany. Po sedmnácti letech představovala v operních vložkách životopisného snímku o Bedřichu Smetanovi Z MÉHO ŽIVOTA (1955) režiséra Václava Kršky opět svoje postavy Libuše z opery „Libuše“ a Milady z „Dalibora“. Během zbylých sedmatřiceti let už před filmové kamery nevystoupila.

Své pěvecké umění výrazně uplatnila i ve vysílání televize (např. RUSALKA), rozhlasu a na desítkách gramofonových deskách („Libuše“, „Dalibor“, „Rusalka“, „Šárka“ a nebo „To bylo poslední představení“). Svými různými vzpomínkami přispívala do rozličných hudebních periodik. Dvakrát obdržela Státní cenu (1949 a 1952), titul Zasloužilé (1958) i Národní (1960) umělkyně, Řád práce (1979) a hudební ocenění za své operní úlohy. Byla v letech 1936 – 1956 a 1986 – 1989 manželkou intimního, angažovaného a dětského básníka Zdeňka Kriebela (1911 – 1989). Operní pěvkyně Marie Podvalová zemřela 16. května 1992 v Praze ve věku vysokých nedožitých třiaosmdesáti let. Její tělesné ostatky spočinuly na pražském Vyšehradském hřbitově.

Jaroslav "krib" Lopour