Jean Genet

Prokletý básník, dramatik a spisovatel, který byl také homosexuální prostitut, zloděj i politický aktivista. Byl dítětem prostitutky, která ho záhy odložila do nalezince. Do třinácti let vyrůstal u pěstounů a měl se vyučit sazečem. Ovšem kvůli krádežím a útěkům byl v roce 1926 poprvé uvězněn a až do plnoletosti držen v nápravných zařízeních pro mladistvé. Tehdy přijal za svůj úděl bastarda a vyděděnce, vědomě se rozhodl identifikovat se svým předurčením. Když dosáhl plnoletosti a stal se konečně svobodným, vstoupil do armády a cestoval po arabském světě, ke kterému si vytvořil doživotní náklonnost.

Po osmi letech z armády dezertoval a toulal se po celé Evropě (nějaký čas pobýval i v Brně), byl mnohokrát zatčen, z většiny zemí vyhoštěn. Živil se žebrotou, prostitucí a drobnými krádežemi. Tyto své zkušenosti zachytil v autobiografickém románu Deník zloděje (1949). V letech 1937 – 1944 byl celkem jedenáctkrát uvězněn a za poslední krádež luxusního vydání Verlainových básní (u soudu se hájil tím, že znal jejich hodnotu, ale ne cenu) byl odsouzen za recidivu k doživotním galejím v koloniích. Na žádost několika francouzských spisovatelů (Cocteau, Breton, Sartre) byl však omilostněn. Jean-Paul Sartre o něm napsal studii Svatý Genet, komediant a mučedník (1952) a Jean Genet se stal legendou a učebnicovým příkladem existencialistické filozofie aplikované v praxi.

Během pobytů za mřížemi napsal své první romány Panna Marie květná (1944), Zázrak růže (1945), Querelle z Brestu (1947) a Pohřební obřad (1947), ve kterých oslavuje zločin, vzletným jazykem vytváří estetiku zla a idealizuje postavy zločinců a homosexuálů. V 50. letech psal divadelní hry, díky nimž se stal světově známým. Jeho styl bývá označován jako antidrama nebo divadlo krutosti. V dramatech Zpřísněný dozor (1947), Služky (1947), Balkón (1956), Černoši (1958), Paravány (1961) představuje Genet vysoce stylizované rituály soupeření mezi utlačovanými a jejich utlačovateli. Poté údajně ztratil schopnost psát a literárně se odmlčel.

V 60. letech byl zamilován do cirkusového provazochodce Abdallaha, s kterým kočoval po Evropě. Opustil ho však kvůli automobilovému závodníkovi. Po jeho smrtelné nehodě a Abdallahově sebevraždě se v roce 1967 neúspěšně pokusil vzít si život i sám Genet. Po pařížském jaru 1968 se politicky angažoval za práva utiskovaných imigrantů, později za práva Arabů v Palestině a v hnutí Černých panterů v USA. Těsně před smrtí napsal ještě román Zamilovaný zajatec (1986) jako své svědectví o Palestincích. Je pohřben v Maroku.

Jediný film, který Genet režíroval, byl UN CHANT D'AMOUR (Milostný zpěv, 1950), avantgardní černobílý němý film o sexuálních představách dvou homosexuálních trestanců, sledovaných voyeuristickým dozorcem. Film byl původně vydán jen v několika kopiích pro soukromé sběratele jako pornografie. V roce 1970 se ho Genet zřekl a zakázal jeho uvedení do kin. Film je syntézou Genetových typických témat – vězení, heroizovaní mužní trestanci, homosexuální láska. Genet se pustil i do dalších filmových projektů, ale žádný z nich nedokončil.

Genetovo dílo se stalo také námětem filmů jiných režisérů. Na motivy románu Querelle z Brestu vznikl film QUERELLE (1982), poslední film Rainera Wernera Fassbindera. Vysoce stylizovaný a křiklavě barevný snímek s Bradem Davisem, Jeanne Moreauovou a Frankem Nerem. Sám Genet film nikdy neviděl, protože mu nebylo dovoleno v sále kina kouřit. Tři povídky filmu POISON (1991) režiséra Todda Haynese byly inspirovány Genetovými romány Zázrak růže, Panna Marie květná a Deník zloděje. Film pojednává o nejrůznějších formách vyděděnosti (především pak o homosexualní a trestanecké). Asi nejlepší genetovskou adaptací je BALKÓN (1963) režiséra Josepha Stricka s Shelley Wintersovou a Peterem Falkem v hlavních rolích.

V roce 1951 napsal Genet filmový scénář jako svatební dar pro herečku Anouk Aiméeovou. Bez jejího vědomí ho pak však třikrát prodal a nakonec ho přepracovala Marguerite Durasová a zfilmoval jako MADEMOISELLE (1966) Tony Richardson s Jeane Moreauovou v hlavní roli (ve filmu měl hrát i Marlon Brando, ale nakonec ho nahradil Ettore Manni). Přestože sám Genet výkonem Moreauové pohrdal, ztvárnila tato herečka ještě roli madame Lysiany v Querellovi. Několikrát byla zfilmována také Genetova nejslavnější hra SLUŽKY (1975).

Genetovy knihy oslavující mužnou lásku, homosexualitu a zločin byly dlouho zakázány v mnoha zemích. Genet neustále provokoval a budoval svůj mýtus. Dnes jsou jeho romány o poznání méně skandální, jejich obsah i forma mnohdy zastaraly. Aktuální zůstávají jeho dramata. Dodnes živý je ovšem mýtus Jeana Geneta, posledního prokletého básníka, věčného vyděděnce a rebela.

Ян "Iggy" Пиздец