Vojta Merten

Vojta Merten se narodil 28. srpna 1895 v Praze jako Vojtěch Bartůšek do rodiny žižkovského typografa. I on se vyučil typografem, ale nikdy se tomuto povolání nevěnoval. Touha po herectví a divadelní slávě ho přivedla na hereckou dráhu. Od dvaceti let získával Merten první herecké zkušenosti u kočovných divadelních společností u ředitelů Janovského a Blažka.
Později přešel i do kamenných divadel jako herec Východočeského divadla, herec a operetní ředitel kladenského Stálého divadla a herec Českého divadla v Olomouci. Ovšem ve druhé polovině 20. let odešel natrvalo do Prahy, kde jako komik účinkoval na různých okrajových i významnějších operetních a komických scén, kabaretů a šantánů.
Například prošel Arénou na Smíchově, žižkovskou Deklarací, Komedií, Rokokem, Novým divadlem či Osvobozeným divadlem. Krátce hrál a převzal ředitelování vinohradské Malé operety (květen 1935 až 31. březen 1936). V Malé operetě uvedl dvě operety V. A. Viplera „Jen ty a já“, „Holubník“ a Kašparovu, Chlumeckého a Mrázkovu „Píseň lásky“. Ovšem za jeho ředitelování tato scéna po šestiletém působení definitivně zanikla.
A přesto největší popularity dosáhl svojí postavou Kašpárka, s níž započal roku 1926 v divadle Komedia. Později založil vlastní Mertenovo divadlo (1929 – 1936), které hrálo na různých pražských scénách (např. Osvobozené divadlo).
Svou postavou Kašpárka dosáhl Merten značné popularity u dětského diváka, avšak jeho výstupy se vyznačovaly značnou podbízivostí, útokem na city, trivialitami, primitivními efekty, laciností, dvojsmysly, obhroublostí, nechutnostmi a vulgárnostmi. Často ve svých výstupech využíval improvizaci (např. „Jak Kašpárek na cestách chytil hastrmana“, „Jak Kašpárek v jedné vesnici se sousedy honil opici“, „Jak Kašpárek zvítězil nad králem podzemní říše“ atp.).
Ovšem i úloha Kašpárka nalezla své pokračovatele (Karel Smažík, Rudolf Nižkovský, v Ostravě Adolf Minský a Oldřich Lukeš v Brně). Rozšířením dalších dětských scén však Mertenova sláva slábla, i kvůli ohraným a stereotypním výstupům.
Z finančních důvodů (i když ve svých představení používal reklamu na velké firmy, které mu dost platily) nakonec svojí scénu musel zrušit a dále pokračoval s Kašpárkem jen v příležitostných výstupech. Na rozhraní 30. a 40. let se věnoval i filmové práci. Na českém filmovém plátně se Merten poprvé objevil ještě v dobách němého filmu jako hospodský v čapce v komedii režiséra Svatopluka Innemanna podle Z. M. Kuděje VE DVOU SE TO LÉPE TÁHNE (1928).
O sedm let později už ve zvukovém období prvně vystoupil jako on sám – zpěvák v krátkém hudebním snímku tvůrce Ludvíka Guby NAŠI HERCI CO BY POULIČNÍ ZPĚVÁČCI (1935).
O další čtyři roky později si zahrál už v klasických hraných filmech. Jen v roce 1939 se objevil v pěti titulech: loupežník ve Slavíčkově snímku HVĚZDA Z POSLEDNÍ ŠTACE (1939), dílovedoucí v dramatu TULÁK MACOUN (1939) Ladislava Broma, taxikář ve Fričově komedii KRISTIÁN (1939), řezník Douděra ve Špelinově komedii PANÍ KAČKA ZASAHUJE… (1939) a vrátný v sanatoriu František v melodramatu ZLATÝ ČLOVĚK (1939) Vladimíra Slavínského.
O rok později se zjevil už jen ve třech snímcích. Jako vrátný v hotelu v melodramatu Karla Špeliny ADAM A EVA (1940), valdhornista (muzikant na lesní roh) Homolka v dramatu MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA (1940) Martina Friče a též jako Podskalák ve Svitákově filmu POSLEDNÍ PODSKALÁK (1940).
Ovšem po dvouleté nadějně rozkvetlé filmové dráze se Mertenova herecká práce roku 1941 po jednom filmu ukončila. V komedii Vlasty Buriana PŘEDNOSTA STANICE (1941) režiséra Jana Svitáka už jen sehrál epizodku zpěváka, člena pěveckého kroužku (s Antonínem Zacpalem, Daliborem Ptákem, F. X. Mlejnkem, Aloisem Dvorským, Karlem Veverkou a Václavem Švecem).
Po zbylé čtyři roky se už před filmové kamery nepostavil. Periferní výstupy, scény a kuplety uplatnil i v rozhlase a na gramodeskách (tř. „Čertovské pohádky“, „Z deníku svedeného dědečka“, „Z deníku vilné babičky“, „Muž s nemravným jménem“, „Kanonýr Bejček před soudem“, „Tahání o práci“ i „Sebevrazi“) různých značek. Vojta Merten zemřel náhle, krátce po osvobození 17. června 1945 v Praze ve věku nedožitých pouhých padesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour