Goran Markovič

Goran Marković se narodil 24. července 1946. Je synem známých jugoslávských herců Radeho a Olivery Marković, které později s oblibou obsazoval do svých filmů. V letech 1965-1970 studoval filmovou režii na FAMU v Praze. Bývá proto řazen spolu s Emirem Kusturicou, Goranem Pasklaljevičem, Lordanem Zafranovičem, Srdjanem Karanovačem, Rajko Grličem a dalšími do tzv. české školy jugoslávského filmu. Po absolvování FAMU začal pracovat pro Jugoslávskou televizi, jako dokumentarista. Příkladem jeho práce pro televizi je dokumentární seriál "Neobavezno" z roku 1970.

Na filmovém plátně debutoval v roce 1976 celovečerním filmem SPECIJALNO VASPITANJE. I přes počáteční nepříznivé kritiky měl film u diváků velmi dobrý ohlas a v roce 1977 získal 14 ocenění na filmovém festivalu v Pule a 4 ceny na festivalu v Mannheimu (Německo). Tento film nebyl zdaleka jeho posledním úspěchem. Následující NACIONALNA KLASA z roku 1978 s Draganem Nikoličem v hlavní roli si v jugoslávských kinech vedla ještě lépe. Nicméně, tehdejší filmová kritika opět nesdílela nadšení publika. Uznání za svá raná díla ze strany kritiky se Markovič dočkal až po více než deseti letech, kdy je začali filmoví teoretici řadit rovnou mezi jugoslávkou filmovou klasiku.

V roce 1980 natočil hořkou komedii MAJSTORI, MAJSTORI z učitelského prostředí a v roce 1982 uvedl do kin katastrofický film VARIOLA VERA o epidemii pravých neštovic v Bělehradě. Oba filmy měly opět velmi dobrý divácký ohlas a Variola vera získala mimo to ocenění za nejlepší scénář a režii na filmovém festivalu ve Valencii.

Po pro diváky méně přístupném fimu TAJVANSKA KANASTA z roku 1985 ohromil v roce 1987 jugoslávské publikum thrillerem VEC VIDJENO (Deja Vu). Ten posbíral všechny první ceny na festivalech po celé Jugoslávii a dostal se i do oficiálního výběru festivalu v Berlíně.

V roce 1989 natočil podle scénáře Dušana Kovčeviče film s fantaskními prvky SABIRNI CENTAR. I on byl oceněn mnoha cenami v Jugoslávii i v zahraničí (festival ve Valencii, sci-fi festival v Avoriaz…), a dostal se do oficiálních výběrů festivaluů v Montrealu, Monpelier a Kalkatě.

V roce 1992 natočil v Jugoslávko-francouzské koprodukci jeden ze svých nejúspěšnějších filmů – nostalgickou komedii.TITO I JA o malém nešikovném chlapci snášejícím útrapy pochodu na počest soudruha Tita. I tento film se dostal do soutěžních sekcí mnoha renomovaných filmových festivalů (Londýn, New York, San Francisco, Jeruzalém, La Rochelle, Toronto…). Na festivalu v San Sebastianu získal cenu za nejlepší režii.

Ani další film natočený v bulharsko-francouzské koprodukci podle Kovačevičova scénáře URNEBESNA TRAGEDIJA z roku 1995, nezůstal bez povšimnutí porotců významných filmových festivalů. Film konfrontující náš svět se světem duševně postižených získal, mimo jiných, cenu za režii na festivalu v Montrealu. Následně byl promítán na mezinárodních festivalech v Nemours (Belgie), Paříži a Montpellier. Hlavní cenu získal také na domácím (tehdy byla ještě Černá hora součásti federace se Srbskem) festivale v Herceg Novi.

V roce 1997 zaujal středometrážním dokumentem POLUDELI LJUDI zachycujícím občanské protesty proti režimu Slobodana Miloševiče v Bělehradě na přelomu roku 1996 a 1997. Film byl uveden mimo soutěž v roce 1997 na filmovém festivalu v Benátkách. Dokumentární tvorbě zůstal věrný i snímky NEVANI JUNACI z roku 2000 a autobiografií SRBIJA NULTE GODINE z roku 2001, prostřednictvím kterých se jasně vymezil proti Miloševičově politice.

V roce 2003 se vrátil hraným filmem KORDON k tématu protimiloševičovských protestů z přelomu let 96 a 97. Události ukázal tentokrát z pohledu zasahujících policejních jednotek. Film získal Grand Prix Americas na festivalu v Montrealu. V roce 2008 uvedl do kin film TURNEJA natočený podle vlastní divadelní hry. I on se dočkal řady prestižních ocenění (MFF v Kyjevě a Montrealu) a v roce 2011 také rozpracování do podoby televizního seriálu.

Goran Markovič je autorem scénáře k většině filmů, které režíroval. Kromě nich spolupracoval i na několika dalších scénářích (např. LJUBAVNI ZIVOT BUDIMIRA TRAJKOVICA z roku 1977, EROGENA ZONA z roku 1981, televizní film ZLATNO TELE z roku 2010).

Mimo filmovou tvorbu se průběžně věnuje také práci pro divadlo. V roce 1985 režíroval hru A. Popoviče Pazarni Dan a v roce 1997 Srbljanovičovu Beogradsku triologiju. V roce 1996 napsal drama Turneja, jehož provedení divadlem Atelier 212 bylo o rok později oceněno jako nejlepší současná hra na divadelním festivalu v Novém Sadu. V roce 1997 napsal drama Govorna manu, které bylo představeno v Národním divadle v Bělehradě. V roce 1999 hrál Atelier 212 jeho třetí hru Parovi a v roce 2002, Markovič napsal a režíroval hru Pandorina kutija.

Je také autorem několika knih: Česká škola ne postoji (Prosveta, Beograd, 1990), která rozebírá fenomén celé generace předních jugoslávských režisérů, kteří studovali na přelomu šedesátých a sedmdesátých let na pražské FAMU. Dále knihy Tito i ja (Národná knjiga, Beograd 1993) a Godina Dana (Forum pisaca, 2000).

Věnuje se také pedagogické činnosti - od roku 1979 je profesorem filmové režie na fakultě dramatických umění v Bělehradě a politice – poradce na ministerstvu kultury. Je členem Académie du Cinema Europeenne et de la televizí Bruxeelles. V roce 2012 by měl přijít do kin film FALSIFIKATOR, který reíroval podle vlastního scénáře.

Jiří "dzira" Fiala