Miris poljskog cveća

Ne, ne, ne... nemám rád tyto filmy typu L'Invitation, ve kterých se sejde spousta postav na jednom místě a už skoro nic víc zajímavého se pak v tom neuděje, příběh minimální, napětí žádné a kdyby se z celého tohoto dění udělal precizní sestřih do třetinové stopáže, snad bychom ani o nic nepřišli. Vůně divokých květů v tomto duchu s velkolepým řáděním na břehu u výletní lodě probíhala víc, než dvě třetiny stopáže. Tady uznávám, že alespoň občas došlo na scénu se zdařilým dialogem, který rozvířil celou podívanou s nasměrováním do filozofie, a dával tím znát, že snad někam i dospěje. Jistý smysl po skončení nabyl, celé je to o mediálně známém člověku, který chtěl utéct před veřejností, zapnutými kamerami, před shonem ve své profesi i před otravnou domácností a zvolil si cestu, kterou skončil v další otravné společnosti, ocitl se v další mediální senzaci, před dalšími zapnutými kamerami. Námět by byl slušný, jenomže od jisté chvíle je celý tenhle hlomoz pravidelně doprovázen otřesným živým zpěvem jakési tančící paní do amplionu či podobně téměř neposlouchatelnou hrou (sólovou i sborovou) na stébla trávy, takže z filmu relativně zajímavého, který mi jen příliš nesedl zpracováním, pro mě časem vzešel film přímo nesnesitelný. Dlouhý rozjezd k jádru snímku z divadelní zkoušky a promítání černobílých záběrů tak tvořil pro mě společně s závěrem (který na mě oproti zbytku filmu i celkem zapůsobil) to nejlepší. Jugoslávských filmů jsem moc neviděl a tohle mi zrovna nepřidalo chuť probírat se dalšími. Ale barvy to mělo v restaurované verzi pěkné. [45%] (31.01.2023)

ocenenia : MFF Cannes 1977 - Cena FIPRESCI (?) (31.01.2013)