Scenárista a režisér Zdeněk Troška napsal po jeho smrti pro měsičník Cinema tuto vzpomínku: "No jo, to je taky pěkněj hajzl, ale zaplaťpánbůh to už není gestapák," liboval si Ota, když si přečetl roli zloducha Řimbucha. Na jaře roku 1985 jsem mu donesl scénář pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci a poprosil ho o spolupráci. A tak jsme se seznámili. Natáčení ho moc bavilo, stále mám před očima jak stál ve vlajícím kostýmu na hradbách hradu Frýdštejna, díval se kraje a zpíval árii "... český národ nezahyne...". Jeho smysl pro humor, byť mnohdy řádně satirický, stavějící na věčném vztahu nevztahu Češi a Němci, byl pověstný. S nadhledem a sebeironií vyprávěl příběhy ze svého dětstv, jak byl vyloučen z Hitlerjugend, protože propadl z tělocviku, jak procházel nejrůznějšími školami a střídal zaměstnání, jak ho láska k divadlu a hudbě přivedla až k postu vyhledávaného režiséra a herce. Jeho noblesa, napůl vrozená, napůl hraná, stále dobrá nálada, klid, pohoda, to všechno se vybaví při vyslovení jeho jména. Byl neuvěřitelně vzdělaný, měl přehled o všem a vše vždy glosoval svým jedinečným nadhledem a humorem. Roli knížepána v pohádce Princezna ze mlejna si přímo hýčkal a bylo obdivuhodné, že mnohé - k jeho věku náročné - akce si zahrál sám. Každé ráno na place jsme se vítali zpěvem některé operní či operetní árie a hned byla skvělá nálada. Nikdy na nic nehudroval, vždy trpělivě čekal, až na něj přijde řada. Stále si něco pobrukoval, procházel se paloukem nad mlýnem, po hrázi rybníka, na kraji lesa a liboval si, že tady, v pohádce, je skoro stejně jako u něj na chalupě v Ledečku. Stále slyším jeho nezaměnitelný, hlasitý smích, srdečný a upřímný. Uměl se radovat ze života, z dobrého jídla a pití, byl vyhledávaným společníkem. Pokud vás vzal za svého přítele, byl jím každým coulem. Dovedl poradit, pochválit, ale i vytknout a říct svůj názor. Nikdy nerežíroval, pokud byl za herce. A když režíroval, jako herec věděl, co může od kolegů chtít. A chtěl vždy maximum. Naposledy jsme spolu večeřeli začátkem září na terase u producenta Františka Jandy. Pochutnávali jsme si na slovenských haluškách. Ota hýřil vtipem, šarmem a jen zářil. Nikdo z nás netušil, jakou nemoc nese v nitru... Žádný strach, sebelítost, zoufalství. Jen povzdech nad krátkostí života, nad nedokončenou prací, nad odchodem od všeho krásného na světě. Ota Ševčík, sám krásný člověk, krásná duše.
(NIRO)
