Choď a pozeraj sa

Deprimující exkurze na místo, kde mouchy oznamují přítomnost svého Pána.. Klimov to nemusí přehánět s explicitou, když užití steadicamu, ambientní hudba, různé ruchy a těžce zkoušená fantazie odvedou diváka do místy až surreálního světa tísnivosti a úpadku lidství. Představení Cirkusu Einsatzgruppe, než odkočoval na další štaci, budiž toho příkladem.. (23.07.2020)

V centru dění filmu se nachází mladý běloruský chlapec Fljora, který velmi záhy po počátečním nadšení pramenícího z přijetí do partyzánského odboje dojde krutého vystřízlivění a ve stále intenzivnějších a krutějších epizodách začne objevovat pravé hrůzy války. Díky silné subjektivizaci onu krutost intenzivně prožívá i samotný divák a sám za sebe mohu konstatovat, že Jdi a dívej se je snad nejdepresivnějším, nejsyrovějším a nejtemnějším filmem o válce, jaký jsem kdy viděl. Filmové formě zde dominuje sofistikovaná práce s kamerou, ať už se jedná o množství frontálních záběrů na postavy, které v polodetailech a detailech hledí přímo do kamery, hlediskové záběry, nebo o dlouhé, nepřerušované záběry natáčené ze steadycamu. Snad nejlepší sovětský film, co jsem doposud viděl. (09.01.2011)

Jdi a dívej se. Imperativ je tu na místě, protože člověku se chce zavřít oči, zacpat si uši, odejít. Válka je ukázána na dotek blízko - spolu s oním jdoucím a dívajícím se šestnáctiletým klukem je možno zakoušet hrůzu a úzkosti i vzácné okamžiky radosti uprostřed zmaru. Chtěl jsem sem původně napsat něco o kameře, hudbě a zvuku, díky nimž celek působí tak věrohodně, ale tak bych se k tomu podstatnému asi vůbec nedostal. Pitvu ať provedou jiní. Za sebe povím jen tolik, že film připomíná výpravu do pusté krajiny Žalmu 22: "Jako voda rozplynul jsem se, a rozstoupily se všecky kosti mé, a srdce mé jako vosk rozpustilo se uprostřed vnitřností mých. Vyprahla jako střepina síla má, a jazyk můj přilnul k dásním mým, anobrž v prachu smrti položils mne..." (02.06.2009)

Úvodní půlhodina filmu ani v nejmenším nenaznačuje, jakým směrem se budou ubírat další části filmu. Relativně poklidně ubíhající film, jež zobrazuje chlapce v odboji se náhle zlomí s prvními bombami, čímž se symbolicky i láme pohled chlapce na válku. Subjektivní hledisko je nám zde v několika místech vnucováno ztotožněním se hlediska kamery s pohledem Fjory. Klasická hudba, jež doplňuje záběry, jakoby nahrazovala prožívanou hrůzu a v kombinaci se záběry zpustočené krajiny působí velise sugestivně a je zřejmé, že nejen Fjora, ale i kdokoliv jiný není připravený vidět tak hrůzné události, aniž by si vyžádaly na něm svoji daň. U Fjory byl poněkud problém uvěřit, že ony emoce doopravdy prožívá. Příčinou toho byl představitel této role Alexej Kravčenko a jeho po celou dobu stejný výraz v obličeji, který se mění akorát s pomocí maskování a make-upu, kdežto u všech ostatních postav stačilo pár gest či slov a emoce. (21.11.2007)

Jdi a dívej se je jeden z nejdepresivnějších, ne-li vůbec nejdepresivnější film, který jsem kdy viděl. Od začátku se filmem rozlézá bezmoc, ale v posledních cca 50 minutách již vidíme něco, co snad lze nazvat peklem na zemi, či absolutním rozkladem lidskosti. Účinek je brutální. Podobný zážitek jsem měl při sledování jednoho z triptychů Hieronyma Bosche. Obrovská koncentrace hemžícíh se detailů plných hnusu.Takový jsou obrazy Bosche a takové jsou i záběry tohoto filmu, jimž nechybí místy až absurdní rozměr. Tak působivé dílo jsem již dlouho neviděl a myslím, že na tento film do smrti nezapomenu. Řekl bych, že největší zásluhu na působivosti tohoto díla má asi kameraman. Tím, že svou kamerou často své postavy doslova pronásleduje, navozuje pocit neodbytné hrůzy. Ale dobrou práci odvedli všichni. Režie, produkce, herci, úzkostná zvuková kulisa, to vše zaleze pod kůži a zůstane pachuť a znechucení. Takovéto filmy jsou třeba. (26.05.2009)