Hard Boiled

Give a guy a gun, he thinks he's Superman. Give him two and he thinks he's God aneb před mnoha a mnoha lety za Velkou čínskou zdí, vynalezl jeden člověk pro svého pravnuka střelný prach a ten pravnuk nese jméno John Woo.. V Hard Boiled přijde přelidněná Čína v průměru každých 24.6 sekund o jednoho obyvatele a kdyby se pan režisér omezil ve své libůstce zpomalených záběru, mohl to hravě stlačit i pod 20 vteřin. Plytké béčko s přepálenou stopáží a s akčními sekvencemi připomínajícími videohru u mě svou pověst rozhodně neobhájilo a nepomohl ani neprůstřelný hrdina se žvárem v levém koutku a s párátkem v pravém. Vzhledem k počtu vystřílených nábojnic pak není divu, že se právě na počest Chow Yun-Fata od roku 1992 v hongkongské nemocnici Maple pupeční šňůra u novorozeňat nestříhá, ale ustřeluje brokovnicí.. (07.01.2010)

Hard Boiled je delší než Killer a přitom ještě větší procento snímku zabírají přestřelky. Tolik střílení a výbuchů neuvidíte ani v naprosté většině válečných filmů. Na jednu stranu je to dobře, neboť dialogy o přátelství Killera posouvaly někam k nechtěné parodii. Na druhou stranu to dobře není, neb, jak se říká, dobrého pomálu. Aby se nezajedlo. To se mi bohužel stalo se zdejšími střílečkami. +++++ Střílení pojímá Woo po svém, nestřídmě, naše přísloví vyzývající k jezení do polosyta nepochybně nikdy neslyšel: výstřelů tisíce, mrtvých nejspíše stovky, zničeného nábytku, zdiva, aut, dalších dopravních prostředků, oken, elektrického vedení, oblečení, elektroniky, zbraní či dopravní infrastruktury za milióny. Vybuchují věci, jež normálně nevybuchují, měkké se stává neprůstřelným, masivní nevydrží pád drobných záporáčků a zbraně v sobě mají maličké továrny na náboje. Woo s malířskou vizí si vymýšlí důvody pro natažení svých pláten na lidi určené k zastřelení, lidi, na něž hodlá malovat červenou - krví. Overaly mohou být bílé, nemocníční uniformy jsou bílé a někdo by mohl i do mouky spadnout. +++++ Padouši se zastřelí ne jednou či dvakrát, ale pětkrát, desetkrát. Každá kulka provrtávající jejich těla s nimi škubne nebo je odhodí do dáli. Nejde o krvavý balet, jak se tu s oblibou tvrdí, ale v lepším případě gymnastiku, v horším epilepsii. Nikoliv umění, ale sport, případně nemoc - obsesi. Zdálo se mi, že čím je prostředí otevřenější, tím více střihu Woo užívá. Při "dobývání" chodby si dovolí nečekaně dlouhý záběr, při velkolepé přestřelce v přístavu nikoliv. Není tu střih s rámováním závojem, který se snaží zakrýt, že v otevřeném prostředí by protagonisté neměli žádnou šanci? Že hlavní hrdina je neskutečně na ráně? +++++ Já na tyhle za vlasy přitažené prvky nejsem, okupují-li filmového času tak moc jako v Hard Boiled - ať si je v tom záměru sebevíc. Ano, i mně se řada scén líbila, nájezd (motorky + auta) na přístavní skladiště, "jezdící" prst v knihovně, melancholické mezičasy (jachetní přístav, rybaření...) i část toho všeho střílení. Těžko ale snášet zbytekt: absurdního záporáka (posedlý penězi, pak zabíjením, pak vyhazováním všeho do luftu - proč?), v knihovně připravené zbraně (proč si je zabijáci nenosí sami? Kvůli banální symbolice se Shakespearem?), potřeba vnést do děje děti (i ty jsou projevem Wooovy nestřídmosti - nestačí mu obyčejní nevinní a bezbranní, musí mít maximálně nevinné a bezbranné)... Hard boiled se dopouští hříchu obžerství a není důvod mu za to tleskat. Silné **. (19.10.2014)

Zabíjení jako umělecký koncept? Vraždění jako estetický záměr? "Komando" je oproti tomuhle pohádka na dobrou noc a něco podobného zažijete snad jen v počítačové hře, kde přepnete na mód "nesmrtelnost" + "nekonečná munice" a pálíte do všeho, co vám přijde do cesty, přičemž civilisté jsou za stejný počet bodů jako padouši. I na Honkong už je to až dost a nebýt nedávných útoků na Moskevské divadlo, nemocnici, či Beslanskou školku, myslel bych si, že film je snad z jiné planety. Jenže třeba taková výtvarná či literární historie nabízí bezpočet dnes uznávaných děl, které z násilnické tematiky vycházejí a pokud tohle dokážete překousnout (stejně jako spoustu stylizovaných nelogičností) a odpovědět si kladně na otázky z úvodu, tak vás čeká opravdu jedinečná akční jízda. (06.07.2005)

Jestli v The Killer opulentní akční scény pouze rámovaly emotivní příběh o lásce a mužském přátelství, v Hard Boiled je tomu obráceně a přátelský vztah mezi policistou Tequillou a gangsterem, ze kterého se vyklube tajný policista Tony, je jen jednou ze součástí monumentálního filmu, ve kterém je před kamerou zastřeleno na tři sta lidí a jedna obrovská akční scéna je překonána druhou, a ta třetí. Film začíná přestřelkou v restauraci (během níž jsme svého času s kamarády napočítali 33 mrtvých) a vrcholí (po řadě dalších akčních sekvencí) čtyřicetiminutovým finále v nemocnici, během něhož umírají policisté, gangsteři, lékaři i pacienti (přežijí beze zbytku jenom batolata, i když jen o vlásek). Choreografie akčních scén je vystavěná jako balet, zpomalovaná, zrychlovaná a zastavovaná... Kompozice mizanscény přitom nikdy nevytváří prostorové mezery, a tak nemáme problém se v prostorách orientovat. (10.07.2002)

20 % - Když jsem takhle jednou někde zahlédl plakát se zakrváceným chlapem, jak má v jedné ruce zbraň a ve druhé mimino, napadlo mě, že to bude asi nějaká parodie. Když jsem pak film viděl, nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo brečet… Celý projekt je postaven na akčních scénách, které ovšem postrádají jakékoli napětí. Víme totiž, že výrazní kladní hrdinové jsou téměř nesmrtelní, a že nevýrazní padouši i nevýrazní nevinní lidé (ach ano, tento film se skutečně s čínskou přelidněností nemaže…) jsou zde od toho, aby obratně ve výskoku chytli několik smrtících projektilů mezi žebra, a při dopadu pokud možno rozbili vše co je po ruce, nejlépe sklo. Hard Boiled postrádá vše, co dělá dobrý film dobrým filmem. Samoúčelná střílečka, kterou trumfne kdejaká počítačová hra pro začínající pařany. Jednu hvězdu vytahuji spíše ze škodolibosti, než z touhy něco ocenit… (05.12.2006)