Biely lotos

Není vůbec na místě srovnávat, která série byla v čem povedenější, tvoří spolu jediný celek, jenž v závěru druhé série exponenciálně znásobil svou výpovědní hodnotu. Vzájemně se dourčují, rozvíjejí, doplňují, posouvají a vyostřují svá sdělení, důvtipně, hravě i s mrazivou analytickou logikou, přičemž je - formálně velice odlišně budované a odlišně, ale naprosto stejně precizně a zodpovědně pracující s divákovým vnímáním a očekáváním - spíná neúhybný, konzistentní záměr provést diváka různými aspekty nemožnosti bohatých ani chudých (tj. žádných) lidí fungovat v čistotě úmyslů v mezilidské vzájemnosti a péči, důvěře, bezpečí a spolehnutí, v čisté lásce, jestliže se naše vztahy chtě nechtě budují v kapitalistickém světě drsně orientovaném na soutěž, úspěch, zisk, moc, postavení, výhody, úlevy..., tedy ve světě neodmyslitelné zištnosti a závislosti (v jakékoli podobě), v krutém světě, kde se individuální neúspěch, slabost, nemilosrdně trestá přinejmenším ztrátou důstojných podmínek k životu - ale kde nicméně jejich obstaráváním tak či onak ztrácí na důstojnosti život sám, jeho lidská hodnota. ***** Postavy se tak ocitají v modelových životních situacích, v nichž mohou s určitou mírou jistoty buď říci, že byly (případně jsou) podvedeny či podváděny, zneužívány, anebo to s určitou mírou nejistoty nikdy nemohou vyloučit. A před stejnou nejistotu je postaven i divák, nejen ohledně interpretace příběhu a vztahů a životních situací postav (která z nich nebyla využívána nebo někoho nevyužívala?), ale nezbytně i v reflexi vlastního života, hodnot a záměrů, ryzosti svých vlastních vztahů, rozhodnutí, cílů, motivací, konání - svého sebeurčení a své pozice mezi druhými. ***** Protože pokud v dnešním mocensko-finančním soutěžním systému nelze oddělit jejich systémovou výhodnost od jejich jedinečné lidské hodnoty, nikdy si nemůžeme být jisti nejen ryzostí úmyslů druhých lidí vůči nám, ale ani nezištností svých vlastních. ***** Mark White tne opět nelítostně a bez obalu do živého jako snad nikdo před ním a druhá série toliko posouvá závěry té první do ještě univerzálnějšího a krutějšího (ovšem žel i pravdivějšího) konstatování o možnostech a limitech aplikované lidskosti: Ukazuje, že holou pravdou o našem soudobém společenském zřízení je, že pokud lidské vztahy musí být z životní nezbytnosti vždy zároveň i transakční, osobně (resp. vzájemně či vícestranně) výhodné, existenčně zajišťující, nikdy si nebudeme moci být jisti, nakolik jsme ve veškerém našem jednání a rozhodování vedeni vypočítavostí a nakolik lidskostí - nelze od sebe nakonec nijak s jistotou oddělit, co konáme z lásky, soucitu, porozumění či touhy pomáhat a rozvíjet, a co je naše - ať už úspěšná či neúspěšná - strategie přežití na úkor někoho jiného.  (Museli bychom nejprve nastolit úplně jiné, nesoutěžní a pro všechny existenčně bezpečné prostředí skutečně společného společenského zřízení.) ***** A aby toto bylo jasně zviditelněné, volí režisér v druhé sérii určitý odstup od postav a podtrhuje v jejich jednání modelovost, nedovolí nám se do nich a jejich "lidských" slabostí tolik jedinečně vžít jako v první sérii, abychom onen všudypřítomný osobní prospěch a vzájemné nevyloučitelné zneužívání nemohli přehlédnout. Tomu napomáhá i jiná práce se střihem, jistá vyprávěcí zkratovitost, schematičnost apod. To ovšem není nedostatek, ale další přednost tohoto nekompromisního dechberoucího počinu. *~ (10.01.2023) (menej) (viac)