West Side Story

Důkaz toho, že i staré filmy můžou v člověku vyvolat pocity, které by očekával od novodobých. Předlohou pro muzikál byla kniha Romeo a Julie, příběh tam můžeme najít. Ale zasazený do úplně jiného prostředí s jinými charaktery. K tomu řada vynikajících písní. Nejvíce se mi teda líbila, tak která se zpívala na střeše mezi Portorikánci "Amerika je Amerika". Můžu jen tleskat. Pět hvězdiček, a zasloužených. (21.05.2010)

Asi jsem čekala od jednoho z nejikoničtějších muzikálů všech dob něco jiného a lepšího. Připadalo mi absurdní jak tam všichni pořád hopsali (ano, chápu, měl to být muzikál, ale vážně? Snad to nemusíme přehánět) a výběr herců byl naprosto tragický. Všichni vypadali jako oživlé figuríny a Tony, který byl prostě jako obživnutý Ken tomu dal korunu. Ano, byli tam docela hezké písničky a ano, bylo to zajímavé zpracování Romea a Julie, ale mě to teda dost zklamalo. A spíš, než abych to vzala vážně, jsem se dost pobavila. 3* (04.11.2014)

Viz. Oskar Jinak - revoluční muzikál, který podstatně ovlivnil moderní choreografii, hudbu i scénografii. Bohužel se skvostné skladby střídají s nepříliš zpěvným štěkáním slov, do hlavních rolí se ne vždy podařilo obsadit všestranně talentované herce (Maria - výborná zpěvačka, mizerná tanečnice, Tony - dobrý herec, velmi slabý zpěvák, který po celou dobu zápasí s dechem). Plus opravdu dost banální děj a dialogy. Přesto je to kus, který prostě každý filmový fanda MUSÍ vidět - bez tohoto filmu by filmy i muzikály XX století vypadaly určitě jinak. (19.01.2009)

Tak určite že im (ne)zmysel ich žabo-myších vojen dôjde až vtedy, keď zakopávajú o mŕtvoly svojich kamarátov. Deti. K hudbe sa vyjadrovať nejdem, je úžasná, texty sú skvelé, najmä zábavný Gee, Officer Krupke, obľúbené určite America a Tonight. Inak ma veľmi bavila hra s farbami a tieňmi. A ten moment, keď si Baby John číta komiks s Captain Marvel. Muzikál, v ktorom majú tri ženské postavy dohromady viac rozumu ako celé mužské obsadenie. Ak nerátam pána vedúceho v obchode. Ale ten už bol akože príliš starý a mal nárok používať mozog. (05.01.2012)

(1001) Když se dnes podívám do zrcadla, tak je jasné, že se mi podařilo překonat čistou neředěnou nenávist ke "klasickým" muzikálům (ačkoliv z těch vzniklých před rokem 2000 mám pořád doopravdy ráda jenom Jesus Christ Superstar). Nevím tedy, jestli je to osobnostní vývoj hodný poplácání po rameni, ale vzhledem k tomu, jak jsem si užila nový nezaujatý pohled na West Side Story, tak asi ano. Jedním z definitivních plusů je to, že film používá tanec a potažmo zpěv jako vyjadřovací prvek se smyslem a účelem (a ne jenom proto, že chce nebo může, viz například můj nedávný vzteklý hejt vůči samoúčelnosti v La La Land). Hudba a tanec pomáhá pouličním chuligánům kočkovat se beze slov, ale s jasným významem a univerzální srozumitelností, a není to vlastně to, co od filmů obecně chceme? Já ano. Taky jsem extrémně spokojená s převládající barevnou paletou (fialová, karmínová, oranžová a tyrkysová forever), protože se mi často zdá, že filmy, o kterých se říká, že jsou vizuálně krásné, používají takové barvy, ze kterých se mi buďto rovnou obrací žaludek, a nebo se mi prostě jen zdají přeplácané a nelogické (moderní desaturovaná modrošedá šeď, jakou používá třeba Wan v těch svých hororech, a nebo naopak kolotočářsky svítivé primární modré, červené, zelené, žluté ala Avatar, z té ohavné barevnosti jsem se nevzpamatovala dodnes). Kvůli West Side Story jsem objevila malíře Roberta Vickeryho a jeho úchvatné obrazy plné světla a stínů, takže za to taky díky, filme. Bez čeho bych se vlastně nejvíc obešla je ústřední milenecká linka, jakkoliv to může být kacířský názor, když má být celý příběh aluzí na Romea a Julii. Jenže co nadělám, jejich společná unylá chemie i hudba pro mě obstarává nejnudnější pasáže filmu a jako by ani nebyla úplně potřebná pro finální pointu. Nejspokojenější jsem byla, když to bylo temperamentní drámo o tom, že v Americe jsou si všichni imigranti rovni, ale někteří jsou si rovnější. (22.11.2017)