Loď jménem Noc

Láska klouže po telefonní lince jako pohled po vylidněných záběrech, tam, kde čekáme člověka, nacházíme prázdno a tam, kde narážíme na tvář, nacházíme někoho jiného, než bychom hledali, než koho jsme vždycky hledali, ale nikdy nechtěli uvidět: protože ta, již by viděním nepoznal a již by poznal pouze s očima zavřenýma v černotě světa, jednak nemůže být spatřena, ale především nemůže být spatřena mnou – na textu touhy není žádný obraz, není tu nic k vidění. Loď Noc čelí noci času. Slepá. Jen slepým pohledem, jímž těká po jejím černém obrazu, může spatřit tu, kterou je třeba schovat za slova, hlas, Paříž, aby se s ní mohl spojit, ten, kdož křičí v noci, rozpuštěn v obecné touze, znetvořený propastí; ten, proměněný k nepoznání, k svému vlastnímu nepoznání… Protože jen ten, kdo se nechá ztratit ve všeobecné touze noci, v níž láska nezná jmen, ale jen tváří, které mohou v každou chvíli patřit komukoliv jinému, se nebude bát servat škrabošku svého já a svého ty a nahlédnout za zrakem černý obraz, vstoupit do něj, z něhož to vše vzešlo a do nějž se vše ponoří. Toute une nuit… (20.05.2022)

Film s nádherným názvem, ale trošinku nuda to chvílemi je. Čtyři hvězdy spíš za originalitu než sílu dojmu. Pozdní modernistická redukce. To kino je via videoart anebo nějaké ambientní video; skoro celý film je zelený - potemnělá zeleň s černými překážkami v popředí. Stranou bych nechal, jak moc alternativní projekt to je - Durasové jsou herci zbyteční, kamera je zachycuje max jak se na výkon připravují. Co se týče scénáře, je z rodu Hirošima má láska - alespoň je tak deklamovaný - tak jak to Duras hlásala - nehybné psaní, tak jako Racinovské alexandríny. Ten scénář je často krásná báseň a Durasová jako hlas vypravěčky přesně ctí rytmus a má překrásnu barvu hlasu i odstíny intonace. Pro nefrancouze je zážitek obtížný neustálým čtením titulků. Příběh sám je typická Duras - ostatně myslím si, že ona byla geniální autor, tryskalo to z ní a bylo to velmi silné - existencialismus s nezaměnitelným, novému románu se blížícím charakterem. Ve svých vrcholech vysoká literatura, vlastně mystika - vášně, lásky, ženství. Pravda, zde se při všech těch pravých a nepravých matkách rýsuje i jak kdyby stín červené knihovny - ale u Duras toto je znak směru k postmodernitě, kde už je tohle úplně jedno. (02.08.2023)

Říká se, že jsou „věci“, o kterých víme, že je víme, ty, o nichž víme, že je nevíme, a ty, o kterých nevíme, že je nevíme; Duras, intelektuálka v každém odlesku svých brýlí a potáhnutí z cigarety, ví i o jiných, s předešlými mírně souvisejících kategoriích: existují věci viděné (a přesto, někdy, nezahlédnuté), neviděné (a přesto spatřitelné) a nespatřitelné (ve filmu jde ale spíš o sluchové ekvivalenty). Režisérka se všemi skupinami artistně žongluje v příběhu dvou lidí, kteří se nikdy nesetkají, znají jen své hlasy a to, co si sdělí. Divák je ovšem vůči postavám – ta důmyslnost! – ve stejné gnozeologické pozici jako oni dva vůči sobě navzájem, odkázán jen na hlas vypravěče, resp. vypravěčů, a jediné, čím si může být jist, je ono pouto, závislost (v nejpřívětivějších tóninách těchto slov) mezi nimi. // „A teď už mlč," sykne Marguerite a foukne mi zásvětní kouř do tváře. (12.12.2020)