Pět hrobů u Káhiry

Pět hrobů na cestě do Káhiry je skvělé drama situované do jednoho rozbombardovaného hotýlku uprostřed pouště, kam se připlazí britský voják a chvíli po něm přijede polní maršál Rommel se svými Afrika Korps. To srovnání s Indiana Jonesem mi opravdu uniká, vždyť kromě toho, že se to odehrává ve stejný době a jako záporáci jsou tam taky náckové to s Indym nemá vůbec nic společného. Ale vůbec to nevadí. (22.01.2010)

Moj obľúbený režisér Billy Wilder sfilmoval hru ( od Lajosa Biroa ) a podarilo sa mu vytvoriť vtipné vojnové dobrodružstvo odohrávajúce sa v priestoroch púštneho hotela v Egypte. Zaujímavá zápletka nabaľuje nové motívy, až príde ku skratkovitému záveru, čo je veľký problém. Za zmienku stojí aj kvalitná hudba. (11.10.2014)

Nad mé očekávání skvělý válečný snímek, který místy inklinuje k dobrodružnějšímu a akčnějšímu žánru, podobně jako třeba Von Ryanův expres nebo Kam orli nelétají. Díky prostředí, postavám, zápletce, ale také napětí a celkové atmosféře musím hodnotit plným počtem hvězdiček. Vezmeme-li v potaz, že takto zdařilý snímek byl natočen ještě v období 2. sv. války, tak o hodnocení vůbec nemusím pochybovat. (26.10.2014)

Film je negativne poznamenan svym nametem, vzhledem k datu vzniku. Dialogy take nejsou tak vytribene jako pozdejsi snimky Billyho Wildera. I tak si ale Pet hrobu u Kahiry drzi vysoky standart, na ktery jsme u tohoto rezisera zvykli. Potesi Erich von Stroheim v roli Rommela ( na marsala sice moc zakulaceny ) (07.11.2010)

Sotva se přeživší britský desátník Bramble dopotácí přes poušť k hotelu, kde hodlá nabrat síly, dozví se, že se zde chce ubytovat samotný maršál Rommel se svou suitou. Bramble převezme identitu pajdavého hotelového sluhy, kolaboranta, o němž Němci netuší, že je mrtev, a v této naoko loajální roli chce proniknout do tajných plánů nepřátel... Z takové zápletky s falešnou identitou, záměnou a několika nedorozuměními by mohla klidně být pěkná odbojářská komedie, ale na něco takového asi v roce 1943 ještě neuzrál čas. Přesto film na vlasteneckou strunu brnká velmi vkusně a v míře, která neobtěžuje, čekáte-li od něj čistou zábavu. Tou totiž nejméně ze dvou třetin je. Srovnávání s Indianou Jonesem se mi moc nezdá, osobně v tom vidím spíš romantickou Casablancu, kombinovanou s některou špionážní šarádou Alfreda Hitchcocka. Jak je u Wildera zvykem, film má poctivý scénář, opřený o divadelní hru. Jasně rozdané karty i cíl usilování každé zúčastněné postavy, uvěřitelné herecké výkony (Franchot Tone je pro mě překvapením) a lehkonohé dialogy ho na míle vzdalují od těžkopádných válečných kanonád patosu, jaké se točily okolo. Vlastně mi docela imponuje, že v době, kdy ještě válka trvala, Billy Wilder s Charlesem Brackettem zacházeli tak střízlivě třeba s postavou Erwina Rommela. Je snadné ukazovat Němce vždycky jako uřvané humpolácké blbce, ale trochu to snižuje kredit kladných postav a cenu jejich úsilí. V Pěti hrobech u Káhiry je Rommel respektuhodný nepřítel. I díky hypnotickému podání Ericha von Stroheima je to spíš prohnaný kombinátor a stratég než jen hysterický megaloman. Potřebné napětí vytváří zdánlivě vyrovnaným vnějším projevem a neplýtvá skopčáckým štěkotem, dokud k tomu nedostane opravdu vážný podnět. Zdaleka ne nejlepší Wilderův film, ale i po letech hodný doporučení. 70% (09.08.2010)