Kabinet doktora Caligariho

Bezpochyby jeden ze základů kinematografie a to nejen horroru jako žánru, originální a neskutečně působivý i po více než devadesáti letech. S charaktery stejně deformovanými a bizarními jako kulisy v nichž se pohybují, s pointou razantní a nečekanou způsobem na němž Shyamalan o osmdesát let později vystavěl svou kariéru, s vynikajícím Conradem Veidtem v dodnes neodolatelně děsivé kreaci Cesara. Bylo úžasné vidět film kdysi dávno ve stylovém Ponrepu na Letné a bylo fajn připomeout si ho z DVD. (29.03.2011)

Temná metafora ve zdeformovaných kulisách města, kde se snoubí kubismus s expresionismem v jemném oparu dada. Film jsem viděl s hudbou Rainera Viertelboecka (1993). V řadě scén mi připomněla německou industriální skupinu Einstürzende Neubauten - klasické nástroje připomínají hudbu počátku minulého století, do toho prolínají nástroje elektronické a následně rozličné bicí a ruchy. Snímek s řadou významů, a tedy vykládaný různě, je dnes již klasickým dílem německého expresionismu. Doba po skončení války, rozvrácená německá ekonomika, neradostné vyhlídky, manipulace s jedincem....já si ale kromě toho vzpomněl na E.A.Poa (Metoda doktora Téra a profesora Péra). Kulisy, výprava, líčení herců, hudba a skvělý konec. Příběh sám dnes jistě objevný není a jeho zpracování bude asi současného diváka nudit. Za pozornost ale stojí některé detaily, které se staly zřejmě vzorem pro další filmy - stínohra (vraždění) a toporná chůze Cesara připomenou další klasiku - Upír Nosferatu... (09.04.2014)

Expresionistická nádhera a filmařina v naprosto krystalicky čisté podobě. V dnešní době by se něco mohlo zdát k smíchu, ale když je to z roku 1920????!!!!!!!! Plno nových filmů se mu nevyrovná. Jedinečné jsou kulisy, ve kterých není jediná rovná plocha a jediný normální tvar. Všechno křivé, hranaté, prosvícené dokonalou kamerou. A než se pořádně nadechnete, přijde konec (nenechte se zmást těmi 71 minut v hlavičce filmu, film má jenom nějakých 50 min.), který vyniká pointou, která je úderná i dnes. (08.02.2007)

Kabinet dr. Caligariho je v určitém směru opakem svého "bratra" Upíra Nosferatu, ale i tady je děj zahalen příjemně mrazivým tajemnem a nadpřirozenem. Herci v hlavních rolích, především Conrad Veidt a Werner Krauss, odvedli nezapomenutelné výkony a jejich postavy prakticky táhly celý děj filmu a nepůsobili tak unyle jako ostatní herci. Narozdíl od Nosferata je Caligari celý natočený v ateliérových dekoracích. Autory dekorací byli tři němečtí expresioničtí malíři H.Warm,W.Rohrig a W. Reimann, kteří vlastně měli na vytvoření atmosféry Caligariho větší podíl než samotný režisér. Svět Caligariho pokroucený, zpřelámaný a pomatený, viděný očima hlavního hrdiny-blázna, diváka šokuje svou podivnou bizarností, křivá okna, světla namalovaná na zdech, úzké, křivolaké uličky města. Filmem Kabinet dr.Caligariho Robert Wiene položil základ jednomu z nejkouzelnějších a nejtajemnějších směrů ve filmu, německému expresionismu. (17.06.2006)

Patrí film medzi umenie? Dnes je odpoveď jasná, ale v prvých rokoch 20. storočia sa na túto tému viedli v Nemecku búrlivé intelektuálne diskusie. Kabinet doktora Caligariho, natočený dva roky po konci prvej svetovej vojny, problém vyriešil tým, že vniesol do filmu rôznorodé techniky expresionizmu. Wiene napísal dielo v spolupráci s Carlom Mayerom, dôležitou postavou nemeckej kinematografie 20. rokov. Film postavili na estetike fragmentárnosti, ktorá sa na plátne demonštruje okrem iného tým, že hlavný príbeh má svoj vonkajší rámec. S postupom filmu je stále výraznejšia originalita každého záberu: jedny z najsilnejších obrazov v dejinách kinematografie ľahko prevážia mierne nedostatky scénickej výpravy. Sledujeme hru lomených línií, šerosvitu a mohutných tieňov, ktoré sa tiahnu po stenách, chodníkoch a zveličených objektoch, a to všetko z natoľko pokrútených perspektív, že sa razom ocitáme vo svete nočných môr. Film, ovplyvnený divadelnými postupmi a realizovaný s veľmi obmedzeným rozpočtom, vďačí za svoju jedinečnú vizáž trojici umelcov zo známeho berlínskeho magazínu Der Sturm, ktorí namaľovali kulisy. Herecké výkony (a nielen Conrada Veidta, ktorý sa týmto dielom presadil vo svete) drží nad priemerom jednak ľahko hysterický nádych, jednak prízračné nalíčené tváre a starodávne oblečenie. Hoci sa nemecký expresionizmus snaží týmto dielom utiecť zo zúfalej skutočnosti do fantastických vízií, ktoré produkuje duševná nemoc, neprestáva reflektovať svoju dobu. Siegfried Kracauer považoval Kabinet doktora Caligariho a ďalšie nemecké filmy z rokov 1920-1933 za predzvesť nacizmu; opakovane sa v nich totiž objavujú hrozivé figúry, ktoré úspešne ovládajú masy. Ale Wieneho snímok zpracuváva i večné hororové témy: príbeh netvora, ktorý svojím konaním realizuje naše potlačované predstavy. 80% (10.10.2009)