Lidé pod horami

Kamera čaruje, ale hory by se v tomhle případě bez těch lidí docela obešly. Někteří mocně přehrávají a závěrem zní dialogy toho typu, jako jsou parodovány v Saturninovi, a to vše za neustále hřmící hudby laděné bez ohledu na probíhající situace. A Štěpničková je z komunity vytlačena prostě proto, že po ní muži jdou a že představuje cizorodý prvek, i když se nikdo neobtěžuje říct proč – kde se tam tedy ta schovanka vzala. (05.07.2021)

Ambiciózní pokus natočit něco jiného, než obvyklý průměr československé produkce 30. let zůstal na půli cesty. Vše shazuje scénář, který není příliš propracovaný a slibované skoro antické drama skončí v podivně rozředěném konci. Herecké výkony scénáři rozhodně nepomáhají, snad jen Kreuzmann a Trégl vystupují nad průměr. Všichni ostatní přinesli pod hory toporné pražské herectví (včetně jazyka) a to působí rušivě. Velikým kladem je kamera pánů Pečenky a Střechy, která se nevyhýbá velkým celkům ani detailům (mravenci v kaši nebo čmeláci na bodláku jsou nasnímáni opravdu krásně), bohužel scénárista a režisér v jedné osobě podlehl podmanivé kráse jejich záběrů a po slibném začátku následuje snad pětiminutová lyrická vložka pučící přírody, doplněná neskutečnou hudbou Erno Košťála, po které už nelze brát zbytek filmu vážně. Kdo se zajímá o českou kameramanskou školu, měl by film vidět, kdo chce vidět pokus o něco nového, který skončil na půli cesty, tak taky. A jako bonus Jiřina Štěpničková s kosou nebo při vázání snopů. Opravdu!! (20.02.2008)

Ať se děje co se děje, nejdůležitější ze všeho je grunt. Ale když se do toho vmotá ženská na vdávání, rozhodí i staré ostřílené horaly, vnese mezi ně svár a dojde i na zločin. Jiřina Štěpničková není sice typ ženy, kvůli níž bych zabíjel já, ale ne tak chlapi ve filmu. Každý ji z nich chce a je schopen lecčehos. Chlapi však nakonec správně nakonec rozeznají, kdo mezi ně tu neshodu vnesl a to je základní poselství filmu- člověk je v podstatě dobrý, ale může se dostat na šikmou plochu velmi snadno. Že by za to mohla opravdu ta žena? Je přece nástrojem ďábla! Nebo že by ne? 70% (14.05.2012)

Shoda s komentářem Ony. myslel jsem, že se zasměju nad toporností fousatého filmku, a ejhle, ty pohyblivý fotky byly tak úchvatný, že jsem u toho vydržel až do konce. Mravenci-Buňuel, tohle tam je! Ovšem tady to má konkrétnní symbolický význam, až půvabně doslovný: jednou je hmyz v rendlíku a v kaši, která je navařená, musí se tedy dojíst (krátce po vraždě), podruhé je to symbol už pozitivní -- pilní tvorečkové se v přírodě činí, aby se uživili, ať už mají dvě nohy nebo šest nohou, život jde dál! Nebo ta oprátka, skrz kterou vidíme hlavu nebohého vraha. Nebo to okno s mříží v chalupě, a další záběr: zamřížované okýnko ve věznici. To je radost, tohleto zachytit. Fotky polních prací v podhorské krajině (ehm - opravdu se tam pěstovalo obilí? -- ovšem obilí vypadá na plátně líp než brambory nebo řepa, že) bych si naordinoval do snů a nechal je pěkně černobílé. A samozřejmě se tomu člověk pořád může pochechtávat, když už musí -- třeba těm vzletně vedeným nápisům na cedulkách, zanechaných nejdříve u tůňky a pak u četníků -- vskutku krasopis vesnického čeledína! Tenhle film je neprávem opomenutý skvost československé kinematografie, řekl by někdo. A někdo jiný zas: zábavná podivnůstka, překvapivě ladící oku a uchu. (18.02.2008)

Baladický příběh ze života na horské samotě, příběh o zhoubné síle lidských vášní, intrik a napětí. Jiřina Štěpničková tu sice opět vytváří jeden ze svých obvyklých ženských typů, ovšem ve Wassermanově filmu není jen krásnou vesnickou dívkou, ale čarodějkou, která do vesnice nepatří; její kouzlo, jímž vábí muže, přináší neštěstí. Je dítětem potulných komediantů, kteří ji zanechali ve vesnici. Vyrostla a její půvab čeří klidnou hladinu života horské vesničky... Pro současného diváka je tento snímek cenný zejména neopakovatelnými záběry na panenskou přírodní krásu slovenského kraje, zachycenou kameramanským mistrem Ferdinandem Pečenkou. (04.10.2008)