Šťastnou cestu

Sice je Vávrova Šťastná cesta výkřikem moderny pozdního Protektorátu, ale ejhle, děj zpracovává dopady krize a datuje příběh do roku 1932. Takže si lehce odkašlávám a v druhém plánu si můžu poměrně pravidelně užívat herecké koncerty Mandlové, Štěpničkové a Vítové, Korbeláře, Kohouta, Hradiláka a Kreuzmanna. Se Šťastnou cestou jsem si prožila mnohá okouzlení, nejprve jsem film viděla na Festivalu Nataši Gollové (ačkoli právě ona tady vytváří jednu z nejšílenějších kreací své kariéry), pak jsem si ještě za pět minut dvanáct pořizovala VHS, po dlouhých letech přišlo i DVD a další kino projekce, které ale například v rámci cyklu To je Lucernafilm! v dubnu 2013 nestáli ani za řeč. Poněkud lepší projekce proběhla v rámci akci akce Sto let kina Lucerna v roce 2009. Je půvabné, jak kolorit kolem NFA buduje stejnou antidramaturgii jako stejným koloritem opovrhované televizní strategie - čili stejně jde tam i tam opět jen o trojhvězdí nesmrtelných. (15.02.2009)

Niektorí sa k tomuto filmu vyjadrovali v zmysle pomaly, že je to protektorátny film, ktorý zachraňovali ženy a tónom akoby bol menejcenný pomaly preto, že nebol z čias prvej československej republiky a tak ma zaujímalo ako to je a pravdu povediac v tom prvom mali pravdu. Plus by som dodal, že moralizmus a nevojnový život 40. rokov ma celkom zaujali. Zvyšok však akoby uplynul len tak. Nevýrazný dej, nevýrazné príbehy, dialógy prebiehajúce z prostredia do prostredia, no žeby mi to niečo extra dalo, to sa nedá povedať. Doteraz som neudelil žiadnemu Vávrovmu filmu 5 hviezd a po tomto diele to tak aj ostane. Režisér a scenárista, ktorý za svojich 100 rokov toho stihol teda veľa, ma nepresvedčil o svojich veľkých kvalitách ani tu. (22.03.2016)

Mimořádné Vávrovo dílo je zajímavé svou rozkročeností mezi kritickým filmem třicátých let a počátky italského  neorealismu. Je k neuvěření, že uprostřed druhé světové války mohl vzniknout film dokonale postihující kapitalismus své doby v jeho vrcholech i propastech. Vše dokresluje vynikající herecké obsazení, které předchází kinematografii třetí Československé republiky. Někde v pozadí je cítit ochrannou ruku Miloše Havla. (26.05.2021)

Překvapivě dobrý, a „okupačně“ asi nejlepší, český film. Dějový proud neboli prolínání osudů mladých prodavaček velkoobchodního domu, prostoupený množstvím dobových reálií, má švih i napětí. Rovněž výkony herců, ale především hereček (a především Adiny Mandlové, to si Vávra dobře ohlídal) jsou nadstandardní. Na rozdíl od poměrně vyšinutých dobových komedií má film ráz téměř dokumentární (sám Vávra to případně akcentuje jako „reportážní drama“). Ve svých pamětech (Moje filmové 100 letí, str. 77 - 79) píše Vávra, že ho „k filmu inspirovala příhoda“, herecky vypočítavého vztahu Adiny Mandlové k „cukernímu králi“ Joe Hartmannovi. Ostatně i obecně, přestože také patřil mezi její souložníky, se o ní vyjadřuje se silným despektem, - který ovšem může také být výrazem jistého přehodnocení v pozdějším věku. (25.02.2017)

Film Šťastnou cestu patří k tomu nejlepšímu, co se mi podařilo z našich tzv. filmů pro pamětníky vidět. Vlastně mi připadá, že mezi ně ani nepatří (srovnání s italským neorealismem skutečně není přehnané). Otakar Vávra se dostal dál než je u „vážně myšlených“ filmů té doby zvykem. Snímek působí nezvykle autenticky a Adina Mandlová prokázala obrovský herecký talent, který jsem v žádném jiném jejím filmu neviděla tak dobře využit. Štěpničková a Korbelář jsou standardně dobří, ale bez toho jejich drámatu bych se, pravda, obešla. Zato humor a nadsázka, především v projevu Nataši Gollové a Jany Dítětové, filmu rozhodně neškodí. Ve srovnání s naivitou Fanynky a Božky (hrály je právě Gollová s Dítětovou), děvčátek jako vystřižených z nějaké Slavínského komedie, na mě ještě více zapůsobila na svou dobu skutečně otevřená výpověď o milostném, pracovním i tom bujarém nočním životě. (06.08.2006)