Šťastnou cestu

Drama, které má jasně daný rámec i priority, takže každá z jeho postav zná už dopředu svou úlohu - a víceméně je předurčena k jejímu naplnění. Pokud snad v průběhu stopáže nabydete dojmu, že se pokouší zbytečně moralizovat, zkuste se zamyslet nad důvody, které ho k tomu mohly vést. Neboť ve výsledku nabízí globálnější a hlubší obraz předválečné společnosti - nebo alespoň její střední třídy, než by se mohlo na první pohled zdát. (30.03.2022)

Červená knihovna trochu jinak. 1) Docela pěkně strukturovaný film o tom, jak prodavačky hledají svého životního partnera, potažmo o životě vůbec._____ 2) Uznání si zaslouží věrná kulisa pražského obchodního domu Bílá labuť v roce 1932._____ 3) Zajímavé je i zobrazení organizace práce v obchodním domě. Příchod a odchod z pracoviště, kontroly zaměstnanců, píchačky._____ 4) I dnes se můžeme z filmu poučit: Všichni na místa a usmívat se! Otevíráme!_____ 5) Zajímavý koment: Marthos*****. (10.09.2019)

Téma není špatné, obsazení výborné, ale vadí mi tady, že těch osudů je trochu moc na to, aby byly propracované. Adina tady vlastně hraje tak trochu sama sebe, krásná Hana Vítová má málo prostoru a Jiřinu Štěpničkovou moc ráda nemám. Nejvíc se mi asi líbila Nataša Gollová "... s tím se musíš holka narodit" (21.02.2022)

Ze všeho nejvíc mne tenhle film zaujal atmosférou První republiky. Jak přes všechna osobní trápení celá společnost žila nadějemi a přesvědčením, že všechno teď už jednou provždy půjde dobře. Vyvěrá to z vnitřku všech postav, není k tomu zapotřebí proklamací. O Vávrovi se dá napsat leccos, ale určitě ne, že by neuměl filmovou režii. (14.03.2009)

Překvapivě dobrý, a „okupačně“ asi nejlepší, český film. Dějový proud neboli prolínání osudů mladých prodavaček velkoobchodního domu, prostoupený množstvím dobových reálií, má švih i napětí. Rovněž výkony herců, ale především hereček (a především Adiny Mandlové, to si Vávra dobře ohlídal) jsou nadstandardní. Na rozdíl od poměrně vyšinutých dobových komedií má film ráz téměř dokumentární (sám Vávra to případně akcentuje jako „reportážní drama“). Ve svých pamětech (Moje filmové 100 letí, str. 77 - 79) píše Vávra, že ho „k filmu inspirovala příhoda“, herecky vypočítavého vztahu Adiny Mandlové k „cukernímu králi“ Joe Hartmannovi. Ostatně i obecně, přestože také patřil mezi její souložníky, se o ní vyjadřuje se silným despektem, - který ovšem může také být výrazem jistého přehodnocení v pozdějším věku. (25.02.2017)