Okouzlená

Pouštěli jsme si kdysi kousky na dějinách filmu, tuším jako ukázku pronikání sociální tematiky do melodramatického žánru; ty kousky mě tenkrát docela zaujaly, proto jsem po letech sáhl po DVDčku a dlužno říct, že celek se dá vidět nejen z čistě studijních důvodů, ona ta témata následování svého snu a osobnostního vyzrávání skrzevá různá příkoří (Gollová se dle mého velmi důstojně herecky popasovala s náročným obloukem od mladé venkovské přehrávající naivky k silné realistické ženské, která nicméně neztratila ideály) jsou koneckonců věčná. (24.06.2013)

Nataša Gollová v tomto filmu skutečně neobvykle přehrává. Ona však má hrát dívku, která přehrává! Takže je to vlastně výborné postižení role. Okouzletá, to je příběh dívky, co se touží stát herečkou. Se svým pateticko-romantickým pojetím herectví může možná obstát ve hře typu Pohádka máje a slavit svým způsobem i úspěch, ale skutečnému herectví se teprve musí naučit. A to si myslím postihla Nataša Gollová velmi případně. (15.10.2004)

Charismatický Karel Höger mezi krásnými ženami a tentokrát musím přiznat, že mě jeho postava poměrně dost iritovala.. Nataša Gollová jako romantická duše mi sedla a i pro to její okouzlení jsem v sobě našla pochopení.. Příjemným překvapením byli Jan Pivec a Adina Mandlová, moc se mi líbili, no a Marie Glázrová si střihla tu manipulativní mrchu parádně.. Příběh vztahového propletence mě však nijak výrazněji neoslovil.. (16.11.2021)

Stejně tak jako výtvarné umění či architekturu by měl divák posuzovat i film v kontextu doby a prostředí, ve kterém vznikl. Sice se o to neustále snažím, ale i přesto se nemohu ubránit údivu, jaké snímky byly točeny v 30. a 40. letech u nás a jaké v Americe či Británii. Kupříkladu právě toto melodrama našeho předního režiséra Otakara Vávry uzřelo světlo světa ve stejném roce jako Casablanca a rok po Občanu Kaneovi. I tak patří Okouzlená mezi ty kvalitnější československé filmové počiny roku 1942. (01.11.2012)

Nemám co bych vytkl (snad jen, že časové zasazení bych spíše volil do doby secese než současnosti vzniku filmu), Gollová hraje romantickou dívku romanticky, Glázrová citovou vyděračku ohnivě, Höger tápající postavu ve všech odstínech, Pivec s Mandlovou pak své postavy pojali civilně. Melodramatický námět by sváděl ke koncům tragickým i tradičně happyendovým, ale řešení ve Vávrově filmu je hodně realistické, i když podle mě k Högerově postavě mírně nespravedlivé (kdo by chtěl dále žít s panovačnou Glázrovou?). (18.06.2012)