Občan Brych

Druhý Otčenáškův román Občan Brych byl ve své době průkopnickým činem české literatury. Vyšel v roce 1955, česká tvorba se tehdy začínala pomalu probouzet z dogmatické strnulosti, stále však opakovala několik osvědčených modelů. Otčenášek částečně opustil černobílé schéma kladných a záporných hrdinů, ústředním hrdinou románu není ani dělník, ani funkcionář, ale nerozhodný a kolísající inteligent. Brych má své výhrady k nové politické situaci v zemi, přesto není líčen jako nepřítel. To všechno spolu s citlivým propracováním psychologie postav znamenalo podstatný posun směrem k životní realitě. Vávrova filmová adaptace, natočená o pouhé tři roky později, z celého románu vyzdvihuje morální dilema hlavního hrdiny, jež si postupně uvědomuje, že nelze stát mimo proud dějin. Pro propagandistické účely byl váhavý intelektuál, který se pro režim dobrovolně rozhodne, samozřejmě mnohem vhodnější, než plakátoví hrdinové, jejichž věrohodnost byla pro běžného obyvatele Československa na konci padesátých let, tedy po pádu Stalinova kultu, nulová. Scénář dává mnohem více než politickým diskusím vyniknout detailnímu popisu nejistoté doby, která je plná úzkostného napětí a strachu z budoucnosti; v tomto ohledu překvapí řada úderných dialogů, např. Brychův sarkasmus vůči sílícímu nátlaku vůči jeho osobě. Nejsilnější devízou Vávrova filmu jsou samozřejmě herecké výkony. Karel Höger ztvárnil Brycha jako člověka, kterého doba nutí vystoupit ze své pacifistické nerozhodnosti a staví jej před zásadní rozhodnutí, z kterého nevede cesta středem. Za Högerem následuje celá plejáda dalších, v čele s koryfeji pražského Národního divadla (Štěpánek, Krejča, Bek, Průcha, Pivec, Šejbalová, Záhorský, Ráž, Kohout a další), v jejichž odraze se skví oduševnělé ženství brněnské herečky Vlasty Fialové v jedné z jejích nejvýraznějších filmových kreací. Zařazení a obecné vnímání filmového BRYCHA, společně s o rok mladším Králem Šumavy, jakožto exponované odkazy totalitního systému padesátých let je v zásadě mylné a zjednodušující. Oba zmíněné tituly jsou pouhým otiskem doby, ve které vznikly a dnes by měly sloužit především jako historické dokumenty a jako svědectví minulosti, nebo chceme-li, také jako ukázky perfektně odvedeného filmařského řemesla, o němž se nám může v současnosti jen zdát. (18.03.2012)

Jo, copak Otakar, ten uměl točit filmy a taky věděl, co to znamená být pragmatikem. Občan Brych není tupá agitka, nýbrž psychologicky nahozená agitka, takže nevzbuzuje smích, nýbrž mírné mrazení. Při pohledu na soudruhy křičící na majitele továrny "Už nás to omrzelo pracovat na vás, vydělávat vám peníze", nemůže člověka nenapadnout, že takových se potká dnes v hospodě pořád dost. A majiteli by to rádi vysvětlili podobně. Jsou i momenty, pět let před tím ve filmu nemyslitelné (""Jsem proti každému násilí. To už jsem zažil za protektorátu..."Nedá se svobodně diskutovat".. na to soudruh: "S nepřítelem se nediskutuje. Ostatně poctiví lidé nemí mít žádný strach"). Brych váhá, váhá, ale závěr je všem jasný (bodejt ne, točeno v 58) a ostatni postavy jsou schématické, jak vyžadováno. Takže asi tak: nebylo všechno bez chyb, soudruzi, ale progresivní a poctivá inteligence šla nakonec za námi a těm boháčům to nakonec patřilo,no ne? Tak se snad tolik nestalo, že jo...Herci (Hoger, Štěpánek) za podívání stojí. (05.01.2011)

Slabý jeden pentagram. 9:32 – skrytá ruka: Krejča; 1:05:32 Průcha – pohled jak ďábel; 1:08:27 – dává do frcu globus??? Pak je globus vidět i ve frcu! No to je neslýchané! „Vy nejste komunista? Já si myslím, že to máte jen trochu pomotaný v hlavě, nic víc.“, žoviálně vypadne z usměvavého komunisty. 1.34.10 – devilhorns. „Krieg is eine Schweinerei.“ Ponorka ve srubu v závěru filmu se fakt už skoro nedá vydržet. (09.01.2022)

Občan Brych byl na svou dobu filmem odvážným stejně jako Otčenáškův román. O pár let dříve by tenhle příběh nikdo nenafilmoval. Nemyslím tím ovšem Brychovo prozření či "uvědomění sounáležitosti k rodné hroudě" ve chvíli, kdy se rozhodne, že neemigruje. Ovšemže pro tu psychologicky složitou osobnost, kterou Karel Höger ztvárnil mistrovsky. Řadový úředník, který v Únoru neví, na čí stranu se obrátit - a vedle toho lidé, kteří se stavěli na obě strany tehdejšího boje o moc. A ovšem také prospěcháři, kteří měnili kabáty podle dobové atmosféry. Ten příběh byl skutečnější, než by si mnozí dnes přáli. (17.10.2014)

V románové předloze je asi milion v úvahách zacyklených postav, které na více než pěti stech stránkách nedělají nic jiného, než že se chytají za spánky a vykouří v průměru kilo tabáku na jeden odstavec. Děj tak stojí na několika kolejích a až v úplném závěru se zběsile rozjede do velkolepého finiše, nad kterým nezbývá než si uvědomit, že by to bez něj asi tenkrát nevydali. Až do závěrečného zlomu jsem ale při četbě pociťovala jistý plaisir du texte, to rozhodně. Adaptace dopadla v rámci možností skvěle. Vyprávění je dynamičtější a více soustředěné na přemýšlejícího Brycha. V románu navzdory názvu i genezi Otčenáškova textu vlastně moc nepůsobí jako hlavní hrdina. Autor tam použil vševědoucího vypravěče, jehož perspektivě a zálibě v kádrování je nejblíž soudruh Bartoš. Narozdíl od do absurdna přetaženého konce knihy (teď mě napadlo, že by se klidně dal proti srsti číst jako závěr Třicáté Marininy lásky od Vladimira Sorokina, ale dost spekulací) vyvrcholení filmu je jen úsměvné. Plus psychedelická scéna s papírovými vlaštovkami. (20.01.2012)