Občan Brych

Druhý Otčenáškův román Občan Brych byl ve své době průkopnickým činem české literatury. Vyšel v roce 1955, česká tvorba se tehdy začínala pomalu probouzet z dogmatické strnulosti, stále však opakovala několik osvědčených modelů. Otčenášek částečně opustil černobílé schéma kladných a záporných hrdinů, ústředním hrdinou románu není ani dělník, ani funkcionář, ale nerozhodný a kolísající inteligent. Brych má své výhrady k nové politické situaci v zemi, přesto není líčen jako nepřítel. To všechno spolu s citlivým propracováním psychologie postav znamenalo podstatný posun směrem k životní realitě. Vávrova filmová adaptace, natočená o pouhé tři roky později, z celého románu vyzdvihuje morální dilema hlavního hrdiny, jež si postupně uvědomuje, že nelze stát mimo proud dějin. Pro propagandistické účely byl váhavý intelektuál, který se pro režim dobrovolně rozhodne, samozřejmě mnohem vhodnější, než plakátoví hrdinové, jejichž věrohodnost byla pro běžného obyvatele Československa na konci padesátých let, tedy po pádu Stalinova kultu, nulová. Scénář dává mnohem více než politickým diskusím vyniknout detailnímu popisu nejistoté doby, která je plná úzkostného napětí a strachu z budoucnosti; v tomto ohledu překvapí řada úderných dialogů, např. Brychův sarkasmus vůči sílícímu nátlaku vůči jeho osobě. Nejsilnější devízou Vávrova filmu jsou samozřejmě herecké výkony. Karel Höger ztvárnil Brycha jako člověka, kterého doba nutí vystoupit ze své pacifistické nerozhodnosti a staví jej před zásadní rozhodnutí, z kterého nevede cesta středem. Za Högerem následuje celá plejáda dalších, v čele s koryfeji pražského Národního divadla (Štěpánek, Krejča, Bek, Průcha, Pivec, Šejbalová, Záhorský, Ráž, Kohout a další), v jejichž odraze se skví oduševnělé ženství brněnské herečky Vlasty Fialové v jedné z jejích nejvýraznějších filmových kreací. Zařazení a obecné vnímání filmového BRYCHA, společně s o rok mladším Králem Šumavy, jakožto exponované odkazy totalitního systému padesátých let je v zásadě mylné a zjednodušující. Oba zmíněné tituly jsou pouhým otiskem doby, ve které vznikly a dnes by měly sloužit především jako historické dokumenty a jako svědectví minulosti, nebo chceme-li, také jako ukázky perfektně odvedeného filmařského řemesla, o němž se nám může v současnosti jen zdát. (18.03.2012)

Bravo, pane Otakare Vávro ! Neznám žádný jiný film, ze kterého by tak sálala beznaděj, nedůvěra a strach, které doprovázely tzv. Únorové vítězství pracujícího lidu. Myslela jsem si dříve, že aspoň samotný 28. únor 1948 byl radostný, že se všichni těšili na budoucnost a problémy přišly až později. Ale ne, ten všudypřítomný strach je cítit už ze samotného převratu. Za optimistický konec jsem chtěla hvězdičku srazit, ale neudělám to, protože poselství filmu je velmi silné. Kdo z vás by chtěl, aby se socialismus vrátil, pusťte si tento Vávrův film a přejde vás chuť. (25.05.2020)

Film sa odohráva tesne po februárovom prevrate roku 1948. Hlavnej postavy sa vývoj nepáči, sleduje s nevôľou, ako sa ľudia navzájom udávajú, že mnoho ľudí sú komunistami len aby si polepšili kariérne. V tomto treba film vyzdvihnúť. V roku 1958 také niečo natočiť, to je už niečo. Asi prvý film, ktorý prvýkrát ukázal ten socializmus, že nie všetko bolo košér. Vlastne skoro nič. (19.04.2021)

Jo, copak Otakar, ten uměl točit filmy a taky věděl, co to znamená být pragmatikem. Občan Brych není tupá agitka, nýbrž psychologicky nahozená agitka, takže nevzbuzuje smích, nýbrž mírné mrazení. Při pohledu na soudruhy křičící na majitele továrny "Už nás to omrzelo pracovat na vás, vydělávat vám peníze", nemůže člověka nenapadnout, že takových se potká dnes v hospodě pořád dost. A majiteli by to rádi vysvětlili podobně. Jsou i momenty, pět let před tím ve filmu nemyslitelné (""Jsem proti každému násilí. To už jsem zažil za protektorátu..."Nedá se svobodně diskutovat".. na to soudruh: "S nepřítelem se nediskutuje. Ostatně poctiví lidé nemí mít žádný strach"). Brych váhá, váhá, ale závěr je všem jasný (bodejt ne, točeno v 58) a ostatni postavy jsou schématické, jak vyžadováno. Takže asi tak: nebylo všechno bez chyb, soudruzi, ale progresivní a poctivá inteligence šla nakonec za námi a těm boháčům to nakonec patřilo,no ne? Tak se snad tolik nestalo, že jo...Herci (Hoger, Štěpánek) za podívání stojí. (05.01.2011)

Ano, máme zde schéma, máme zde ideologický podtext ale toto je jeden z výjimečných případů, kdy formální stránka filmu, v čele se širokoúhlým formátem, jednoznačně převálcuje obsahový balast. V roce 1958 už neplatilo Zítra se bude tančit všude a totalitní režim na své sporné Cestě ke štěstí společně s mezemi zaoral i prvoplánovou pachuť lepších zítřků. Občan Brych je spíše psychologický film poznamenaný dobou, v níž vznikl, než čistá propaganda. Oprostil se od neživotných postav typických pro politické film první poloviny 50. let. Místo toho zde máme relativně důkladně psychologicky prokreslené postavy, které již nejsou černé a bílé. Buržoazie a inteligence může být váhavá a lidé, kteří se přihlásili do strany jsou v některých případech horší než sami odpůrci režimu. Od celků a polocelků první půle filmu se děj posouvá do horské chaty, kde dominují polocelky a detailní záběry na jednotlivé postavy, v níž se stupňuje napětí, a klaustrofobické prostředí umocňuje vzájemné rozpory mezi jednotlivými postavami a odhaluje jejich pravé povahy. Otakar Vávra se odpoutal od velkoleposti husitské trilogie a natočil příběh, který nebyl tak povrchně proklamativní, ale šel na samé dno lidské duše, kde byli lidé nahlodáváni strachem z nových pořádků. Širokoúhlý formát umožnil působivou kompozici obrazů, která obzvláště v části filmů odehrávající se na horské chatě jen napomáhala vyhrocení situace a finálnímu rozkolu mezi všemi zúčastněnými protagonisty. (12.06.2007)