Kouzelný dům

Hlavním záměrem Vávrova přepracování Benešova románu je natočení úspěšného uměleckého filmu (ostatně jaké ambice mohla mít československá filmografie v době krátce před válkou). A podřídil tomu vše! Rád bych se při hodnocení filmu vyhnul porovnávání s Balíkovou inscenací z roku 1970, ale obávám se, že tomu neuniknu. Otakar Vávra (autor též scénáře) nenechává tedy nic náhodě: pro zobrazení kouzla využívá všechny možné (kouzelné) efekty, především osvětlení a dekorace, které se zintenzivňují při psychických kolapsech hrdinů. Často jsou to však jen efekty pro efekty; dobře nasvícený vodotrysk okouzlí každého, vždy a všude. Z herců si vybral jen esa a královny. To, že je mi Munzarova herecká škola (viz též Ilja Racek, Václav Lohinský) bližší než Štěpánkova - a už tu máme to nemilé porovnávání - je můj problém. Propastný rozdíl je však mezi herectvím Mileny Dvorské a Adiny Mandlové, která jako obvykle hraje jen samu sebe a působí jako zapomentutá postava z němého filmu. Její delší pobyt na "plátně" je vždy iritující a na detaily raději nehledět (např. šot, když začíná hrát na klavír, musel být zkrácen na půl vteřiny, protože přitom kroutí rameny jako vrtulník). "Převedení" románu do kategorie červené knihovny je rovněž marketingově promyšleným činem, stejně tak jako zobrazení továrníka Laryše jako totální monstrum. Pozdější přechod z "červené knihovny" do "rudé knihovny" není pak už tak zřetelný a příliš obtížný. Nicméně mějme vždy na paměti staré dobré "OMNIS COMPARATIO CLAUDICAT - každé porovnání kulhá." Pozn: V komentářích jsem zachytil odkazy na Davida Lynche, prozrazující udivující komplexnost diváckého přístupu. Pokud tomu rozumím dobře, Vávra dospěl ke hranici, kterou Lynch překročil. Domnívám se, že jde o hranici uvěřitelného. O tom, co se děje v kouzelném domě pochybujeme, ale věříme tomu, o Lynchových světech nepochybujeme, ale už jim nedokážeme uvěřit. (03.01.2017)

Film varuje: nezahrávejte si s černou magií! Zdaleka se vyhněte všem okultistům, věštcům či hypnotizérům. Hrdina filmu v důsledku setkání s podobným šarlatánem ztrácí svou životní lásku. První polovina filmu působí dosti nezáživným dojmem. Podivná rodinka skládající se ze tří stařenek, dvou synků v letech a jedné postarší dcerušky se stará o nalezenou dívku, která v důsledku úrazu ztratila paměť. Oživení přichází až po setkání s kouzelníkem. Štěpánek podle mě trochu divadelně přehrává. Hlavně závěr s Mandlovou je až moc patetický. (06.12.2015)

Zpracování románu K. J. Beneše nepostrádá autentičnost předlohy, třebaže závěr filmu Vávra pozměnil, aby uspokojil rozechvělé obecenstvo tehdejších biografů. Film má jeden velký dar - sešly se v něm tři velké české herečky, které hrají své sestry - R. Nasková, T. Brzková a L. Dostalová. Mně osobně však Vávrovy rané filmy příliš nesedí, tady navíc i ti kvalitní herci jako Štěpánek a Kohout (u Mandlové to nebylo tak neobvyklé) příšerně přehrávali, třebaže to asi bylo režisérovým úmyslem. Viděl jsem ho poněkolikáté a dost jsem se nudil. Lepší tři hvězdičky. (12.07.2014)

Ačkoli netypická, ale tím působivější dvojice Štěpánek-Mandlová a snivá režie i astmosféra vytvořily pozoruhodné dílo, které mi ukázalo novou stránku prvorepublikové kinematografie. Zajímavý zážitek. A ke komentářům některých: Je lepší pokud se "přehrávání" děje z uměleckého citu a oddanosti roli než z nedostatku talentu a zoufalé křeče. Já jen tak. (28.10.2010)

"Možná, že celý lidský život je jenom sen." To možná je, ale tohle byl pro mě vyloženě zlý sen! Sledovat celou dobu vykulený oči Mandlové nebo Štěpánka je fakt zlo! Navíc Adina nebyla nikdy dobrá herečka. Nerozumím, co je na tomto snímku tak hodnotného, dyť to je obyčejná naivní a prostomyslná červená knihovna, která mohla dojímat maximálně naše babičky. Československou kinematografii minulého století mám v úctě, i filmy Otakara Vávry, najdou se však i výjimky, které bych nejradši nikdy neviděl. Příkladem budiž Kouzelný dům. (10.11.2022)