Kladivo na čarodějnice

Inkvizitor Boblig má rád svou krásnou práci. S nadšením se věnuje mučení a jakýkoliv výsledek své činnosti dokáže vysvětlit po inkvizitorsku. Když se mučený přizná, tak musí být potrestán. Když své činy popírá, tak lže pod vlivem ďábla. Když mlčí, tak ho umlčel ďábel. Když křičí nebo se směje, tak je nepříčetně posedlý ďáblem. Když vydrží mučení, tak mu ďábel znecitlivěl tělo. Ortel je vždy stejný: popravit a zabavit majetek! Je to velmi depresivní snímek, jež by mohl v mladých nerozhodných mužích vzbudit touhu po zajímavém povolání. (30.11.2008)

Kladivo je mechanický nástroj, který deformuje, co já vím, třeba kapotu auta vašeho soka. Ovšem Kladivo na čarodějnice jakožto film mistra Vávry, útočí totálně jinačím způsobem. Ničí vás. A to dost drsným způsobem. Třeba tohle: na scéně se objeví Vladimír Šmeral. Pro nezasvěcený lidi (ti co nečetli knihu---já se taky mezi ně počítám...) znamená jeho postava v úvodu něco jako spásu. Že třeba zastaví tu vlnu keců, která se valí po celý film. Ovšem pak si nasadí na hlavu dementní paruku, která značí, že teď tady velím já a všichni ostatní jste jen přisluhovačí ďábla atd. Šmeral začíná brnkat na nervy. Pak nastává ta část, kdy se odsuzují nesprávní lidé a vy máte hlavu zabořenou v dlaních, protože tohle kladivo asi jen tak nepřekousnete. Šmeral už pro vás začíná býti synonymem ke slovům jako: hajzl či Hitlerovo náhražka. Finální záběr (opět kralující Šmeral tentokráte ve stavu "mám v sobě tolik vína, že ve Francii momentálně nemají čím podlít kuře...") se dostává do dějin. Zuříte. To, že jste si mysleli, že všechno dopadne dobře a že půjdete spát s Jokerovským úsměvem na tváři, byla totální ubohost. Pořád vidíte ten zpropadený ksich Šmerala a ten fakt, že jste nemohli těm lidem pomoct, je až děsivě skličující. Vávra rozbořil mýty a to bravůrním způsobem... (16.01.2009)

Jedno z vrcholných filmových děl československé kinematografie z dílny nestora a kontroverzní osobnosti české režijní školy Otakara Vávry, režiséra procházejícího napříč panujícími režimy a mnohdy točícího své filmy na objednávku právě panující ideologie. Filmová adaptace historického románu Václava Kaplického (odkazující svým názvem ale přímo ke středověkému manuálu - rukověti - knize Kladivo na čarodějnice - Malleus maleficarum) pohříchu k ideologicky motivovaným filmům nepatří (i když bychom tu mohli lehce identifikovat celkem jasný politický podtext co nejvíce očernit církev) - anebo možná naopak, je to onen příslovečný politický opus magnum... Svobodná atmosféra konce 60. let, zrušení cenzury a závan naprosté tvůrčí svobody dovolily Vávrovi natočit filmovou alegorii, v níž na příběhu nábožensky motivovaných procesů z úsvitu novověku (středověk už byl dobrá dvě staletí pasé) coby typizovaných inkvizičních procesů dopodrobna vykreslil model a schematismus fungování mašinérie politických procesů, které se u nás odehrávaly v 50. letech minulého století (a které kulminovaly v evropském měřítku v sovětském Rusku v letech třicátých). Sám Vávra k tomu řekl: ,,Po procesu se Slánským jsem chtěl natočit film, kde by bylo vidět, jak je možné člověka zmanipulovat, až prosí o svou smrt." Film autentický až na samou mez snesitelnosti (nejde tu přitom o nějakou historickou přesnost, jde o autenticitu podobenství...), expresivní ve svém výrazivu (úžasně působivé prostřihy na detail hovořících úst Václava Lohniského coby fanatického mnicha - glosátora...), šťastně použitý černobílý filmový materiál ještě více zdůrazňující vyznění a podtrhující archaický (a nadčasový) rozměr filmu, skvělé herecké výkony, popisnost a až naturalistický rozměr scén zobrazujících aplikování práva útrpného, neotřelé a osobité formální prvky (detaily na obličeje, významově opisující psychické pochody hrdinů...), nádherná kamera Josefa Illíka, autentické lokace zámku ve Velkých Losinách, kde se natáčelo a kde se skutečně inscenované procesy odehrály... To všechno v sobě spojuje Vávrův strhující film, který se díky výše zmíněnému nedlouho po svém natočení stal ne přímo trezorovým (jako třeba obdobně znepokojující Kachyňovo Ucho), ale pro režim velmi nebezpečným filmem - filmem analyzujícím zhoubnost totalitní moci. Usvědčující Signum diabolicum lze totiž nalézt na komkoliv...stačí jen ukázat... Podobné filmy: Goyovy přízraky, Jméno růže (18.02.2008)

Dobrý počinek Otakara Vávry. Ukázalo se, že obsadit do titulní role méně známého herce se někdy vyplácí. Elo Romančík v roli Lautnera podal výborný výkon. Všechny však předčil a zastínil vyšetřující soudce Boblig Vladimíra Šmerala, jehož herecký výkon byl velmi působivý. V menších rolích zaujali především oběti vykostruovaných procesů. Zejména brněnská herečka Lola Skrbková v roli žebračky Maryny, která svojí naivitou tyto procesy spustí. I ve zralém věku dokázala tato herečka skvěle sehrát tragickou roli, tak aby zaujala a rozloučila se tak důstojně se svojí filmovou kariérou. Po letech se začala vracet před kameru i soudně rehabilitovaná Jiřina Štěpničková, tentokrát v roli souzené Doroty Groerové. Devět let vězení sice vzalo herečce pověstnou krásu, ale její výkon poukázal na to, že herecké umění nezlomí ani komunistický kriminál. I přes působivost filmu, kterou zapřičinila především realističnost kamery Josefa Illíka, se tento film z hlediska historie Československé kinematografie trochu přeceňuje. V době vzniku, tedy po srpnu 68 byla jeho dvojsmyslnost evidentní. Dnes už tahle struna není tak citlivá. (27.10.2006)

Tak takle se křižuje pravá víra, rádoby právem, náboženským fanatismem podpořeným téměř lidovými báchorkami a jednou bláznivou knihou, lidskou hamižností a méněceností , strachem církve z vlastní kompromitace. A Otakar Vávra tomu samozřejmě neopomenul dodat silný podtext o člověku opuštěném Bohem. A je mi jedno, že tím podtrhoval své politické stanovisko, i přestože tehdejším režimem skutečně nebylo pochopeno. (28.02.2006)