Příští léto v Locarnu

Podobenství o marných tužbách lidí i národů, kdy jediným rozumným východiskem se zdá být ironický nadhled a skepse hraničící s cynismem, jak to skvěle předvádí ve své postavě Václav Voska. Zdánlivě odtažité téma a víc než naivní dialogy do značné míry absurdních figurek mohly být skrytou alegorií ztráty iluzí po porážce pražského jara a za stále tužší normalizace. Ačkoliv v globálním světě stále platí, že o osudu lidstva rozhoduje pár soupeřících velmocí, zatímco ostatní jsou jim v podstatě vydáni na milost a hrají jen bezvýznamné role, hra už se dnes jeví zastarale a naivně a víceméně ztratila srozumitelný přesah do současnosti. Má však stále ještě jakési kouzlo dobové intelektuálštiny, kdy lidi ještě víc bavilo myslet než se bezmyšlenkovitě jen bavit. (16.12.2020)

Typický konverzační TV film ze 70. let, který je založený na dramatických událostech ženevské konference. Jeho hlavním znakem je vleklá podívaná, kdy mezi sebou pouze učinkující neustále rozmlouvají a divák se prostě nudí. Jediným kladným bodem je menší role, tehdy ještě mladé a půvabné, Jany Hlaváčové. V té bílé sukni měla překrásný zadek. Bohužel vlivem špatné kamery a příšerného obrazu ani její půvab moc nevynikl. [3. hodnocení, 1. komentář, -%] (11.12.2020)

Trochu jsem se obával, zda mě něco jako film o politické konferenci nebude příliš nudit. To by v tom ale nesměli hrát Voska s Vinklářem a hlavně nesmělo by jít o autorský snímek Oldřicha Daňka! Daňkův film totiž vůbec není o konferenci v Ženevě. Slavná politická událost z meziválečných dějin, týkající se vyřešení otázek míru a problému bezpečnosti, posloužila Daňkovi spíše jako pozadí k velmi osobité tragikomedii, která jakékoliv scény z konference vynechává a tuto látku zpracovává skrze setkání čtyř nepříliš výrazných účastníků konference v hotelovém pokoji. Otázku míru a vzájemného porozumění, stejně jako výrazný motiv pořád neumírající naděje, posouvá Daněk ve svých brilantně vyšperkovaných dialozích z politické roviny do roviny osobní a rozvíjí je na postavách oněch mužů, jejichž touhy či požadavky se ocitli v tváří tvář s nesnadnou realitou. Tento minimalistický skvost je sice založen výhradně na scénáři a hereckých výkonech, ale jelikož obě složky zde fungují dokonale, vytvářejí z této televizní nscenace jedinečnou perlu. Vidět Václava Vosku a Josefa Vinkláře spolu v konverzačním dramatu takových kvalit je pro československé filmové fajnšmekry rozhodně zážitek. Klidně i v doprovodu všestraného pěveckého umu Nadi Urbánkové. 90% (12.12.2020)

„Ženeva 1924 to byl úspěch, všichni si říkají…“ Jak „spřátelené sardinky“ setkají se v jednom ženevském pokoji čtyři trošku bizarní muži: naivní diplomat jednoho bezejmenného státu věřící v ideu věčného míru, podivínský profesor, který chce po Společnosti národů, aby se zabývala ochranou slavíků, indián z kmene Siouxů, který pro změnu chce po Společnosti národů aby předala Ameriku zpět do moci indiánů a do toho všeho falešný hráč a milovník všeho hazardu, jinak taky bývalý voják a alkoholik, který si nepřeje nic jiného, než se vyhnout své dotěrné manželce. Tam venku možná probíhá „nejvážnější setkání v dějinách lidstva“, ale i tento malý pokoj bude svědkem zajímavého setkání. Možná je to těmi stísněnými podmínkami, co dotyčné nutí k tomu, aby spolu vedli čím dál víc jiskrnější debatu, v níž jeden druhého různě popichuje či jen deklamuje své životní postoje. Debatuje se o tom, zda má smysl se snažit něco organizovat, zda vůbec existuje nějaký řád či co je to za pravdu, když je „slabá“. Dialogy, které Oldřich Daněk napsal, jsou jako vždy mistrně vystavěné, i když možná těch závěrečných 10 minut mi už přišlo trošku hlušších. Přesto když profesor s indiánem na konci konstatují, že „aspoň jsme se pokusili“, nelze než si říct, že to byl moc dobrý pokus pane Daňku. (10.03.2021)

Naděje musí být, i kdyby žádná nebyla. Daňkova hra, odehrávající se během zářijových dní slavné ženevské konference, je, jak lze předpokládat, nejen dalším mistrovským kouskem, v němž prim hrají duchaplné, perlivé dialogy, ale také svébytným pohledem na evropskou společnost v bezprostředně poválečném období. Mír, do nějž tehdy vkládal naděje celý svět, se v Daňkově hře objevuje ovšem ve zcela jiných souvislostech – jako prostředek k dorozumění mezi zúčastněnými aktéry, kteří ve svých životech hledají odůvodnění pro to, co dělají, jak žijí. Daňkův výběr hereckých představitelů se v tomto případě nemohl minout účinkem – za všechny stačí připomenout vynikajícího Václava Vosku v roli, která charakterem i naturelem odpovídala jeho hereckému rejstříku. Jeho Berg, bývalý voják, uprchlík před životem i vzpomínkami, hýří sarkastickými bonmoty, ironizuje sebe i své okolí, ale uvnitř zůstává rezignovaný a otupělý. Škoda, že podobných příležitostí nebylo později pro herce jeho formátu už mnoho. (Ne)jen proto si Daňkova hra zaslouží pozornost. (12.12.2020)