Cech panen kutnohorských

"Neexistuje mocnější prostředek k ovlivňování mužů než prostřednictvím žen. Ty by měly být naší hlavní zbraní; měli bychom se snažit, aby o nás měly dobré mínění a aby stály na naší straně" (Johann Adam Weishaupt, 6.02.1748–18.11.1830, německý filozof a zakladatel řádu Iluminátů, tajné bavorské společnosti radikálních osvícenců) ___ Kostýmovaná filmohra o prvorepublikových poměrech měšťanské střední a vyšší vrstvy s kritikou cizích vykořisťovatelů a oslavou rozverného ale patriotického, romantického, inteligentního a hlavně neušlápnutého a kreativního dokonalého svůdníka a milence ... než i na něj padlo jařmo. (07.09.2013)

Přípravy na velkolepou dekoraci pro třetí celovečerní film režiséra Otakara Vávry byly zahájeny stavbou monumentálních dřevěných staveb, připomínajících středověký život kutnohorských havířů. V barrandovských ateliérech potom vznikaly pod dohledem architekta Štěpána Kopeckého honosné interiéry včetně radnice a vězení. Základem scénáře se staly dvě z divadelních her Ladislava Stroupežnického, populární jak u diváků, tak u herců řady českých profesionálních i ochotnických divadel. Titulní roli hýřivého milovníka života, vína a žen Mikuláše Dačického z Heslova si její představitel Zdeněk Štěpánek napsal sám. Svým Dačickým odevzdal české kinematografii snad nejlepší filmovou postavu, jaká se tehdy na stříbrném plátně objevila. Jeho bouřlivák a frejíř renesanční doby ztělesňoval nejen kus sympatické bezstarostné volnosti, ale i zcela vědomou a přesně cílenou vlasteneckou odpovědnost. Jeho vyznání, vtělené do slov: "Já budu vichrem, který vyfouká všechen neřád, hlavně cizáky z tohoto města", bylo jakýmsi programovým symbolem, nadšeně kvitovaným diváky v kinech. Ti chápali jinotaj, skrývaný v těchto slovech, stejně jako rozuměli odporu vůči alchymistům z Německa a s nefalšovaným nadšením přijímali rozhodnost a odvahu při záchraně na smrt odsouzeného havíře Jakuba. Vávra si do dalších rolí prosadil nejvýznamnější členy činohry Národního divadla i vinohradské scény a k umělecké spolupráci přizval i dvě nejzářivější české filmové hvězdy Adinu Mandlovou a Hanu Vítovou. Premiéra, uskutečněná nedlouho před mobilizací a tragickými událostmi Mnichova, reagovala na tehdejší atmosféru ve společnosti a v Benátkách si film vysloužil dokonce jedno z prestižních ocenění, Zlatý pohár. Bilance Vávrova režijního profilu potom naznačuje, že Cech náleží zcela jistě k tomu nejlepšímu, čeho tento kontroverzní umělec vůbec kdy dosáhl. (03.10.2008)

Není to tak jadrné jako pozdější Pardubice. Ale Adina ten výstřih měla až hanba, o tom žádná :) Z dalších výrazných postřehů je také fakt, že je Cech natolik přeplněn hereckými esy, že vedle něj s klidem bledne i cele oslavovaná Šťastná cesta. (22.02.2009)

Třicátá léta jsou léty zakladatelskými naší moderní národní kinematografie hraného, ale nejen hraného filmu. Rozporuplně vnímaná osobnost tehdy mladičkého Otakara Vávry, nesporného velikána našeho filmu, patří k jejich předním představitelům. A řada jím tehdy natočených hjistorických filmů k zakladatelským dílům tohoto subžánru. Osobnost Mikuláše Dačického z Heslova, lehce švejkoidní obdoby jeho neméně oblíbeného francouzského vrstevníka D´Artagnana, je podána v zásadě v duchu skutečné osobnosti tohoto českého renesančního kavalíra a intelektuála, který právě v této době prožíval svá nejlepší léta. Jeho PAMĚTI by měly být opakovaně vydávány, aby přiblížily našim současníkům pravý lesk té údajně bájeslovné doby rozkvětu raného českého baroka a skutečný dosah bělohorské katastrofy a pustošivé smršti třicetileté války. Kavalírský mrav se ovšem nekryl s právem ani zapšklým životem a jak Stroupežnický, tak Štěpánek a Vávra (o 15 let oproti Štěpánkovi mladší) se tu měli na čem vyřádit. Že film plně zapadl do benešovské doby naší novodobé státnosti a odráží oprávněnou hrdost našich předků na prvorepublikovou československou státnost, jen dále zdůrazňuje kvality této mile starožitné veselohry. I po desetiletích je stále se na co koukat a potěší i poznání jejího festivalového dobového mezinárodního ocenění. (27.01.2008)

Československá historická komedie, jenž měla posilnit vlastenecké cítění a národní hrdost, neboť byla natáčena v nelehkém období mnichovského ponížení. Příběh se odehrává v roce 1590 v Kutné hoře, kdy začínají klesat výnosy z těžby stříbra a jako první se snižují platy havířům. Ti kolem sebe vidí u konšelů, urozených rytířů, ale i podvodných cizinců velké bohatství a domáhají se spravedlnosti. Vymýtit tento nešvar a zbavit město ničemných zlodějů a proradných cizáků se pokusil kutnohorský rodák a šlechtic Mikuláš Dačický z Heslova (1555-1626), známý jako spisovatel a básník, ale především jako bouřlivák holdující vínu a ženám. Dačického, dobově řečeného frejíř, jenž ve snímku bojuje proti nekalému obohacování vyšších vrstev a jejich upjaté společnosti, svým neobyčejně živelným způsobem ztvárnil nenapodobitelný Z. Štěpánek. Svým volnomyšlenkářským životem a pokrokovým cítěním pobuřoval ctihodné kutnohorské muže a jejich ženy mu navzdory jeho špatné pověsti padaly k nohám. Název Vávrova snímku je poněkud zavádějící, neboť o žádném společném cechu neboli seskupení místních paniček nebylo řeči, naopak komedie zesměšňuje jejich mravní zkaženost a pokrytectví. V roli jediné charakterní ženy Alžběty, již později pojal Dačický za choť, se představila H. Vítová. V rolích kutnohorských konšelů, hofmistrů a mincmistrů se objevily známé herecké osobnosti té doby, nejvíce zaujal T. Pištěk, vynikající F. Smolík podváděný svou nevěrnou ženou J. Šejbalovou, V. Vydra st. či tradičně nepřející F. Kreuzmann. Dačického páže ztvárnil L. Pešek a místní poběhlici s provokativně odhaleným záňadřím představovala smyslná A. Mandlová. V menších rolích jsem zaregistroval věčně opilého mnicha J. Vojtu, podplatitelného kata V. Trégla, bohužel představitele Jeho Veličenstva císaře Rudolfa II. jsem nerozpoznal. Ve snímku zaujaly též záběry na chrám sv. Barbory, kostel sv. Jakuba či Vlašský dvůr, tehdejší středisko ražby stříbrných mincí. Nejsem si jist, zda tato komedie O. Vávry, specialisty na historická díla, splnila svůj původní účel a zvýšila národní uvědomění, avšak zcela jistě se jedná o více než povedenou komedii, která ani po 80 letech neztratila své kouzlo a je stále aktuální. (24.07.2017)