Klapzubova XI.

Na filmovou adaptaci knihy o fotbalu tam bylo sakra málo fotbalu a spousta milostných a společenských motivů. Chyběly tam silné osobnosti, opakovaly se repliky a vtipy a co se týče zápasu na Kladnu, tak to jsem měla chuť Marvanovi napařit červenou kartu. Navíc z snímku místy trčely technické nedokonalosti, hlavně nesynchronní obraz a zvuk a naprostá absence zvuku při snímání velkých celků. Závěrečná militarizace sportovců mi vzhledem k premiéře na začátku září 1938 přišla neskutečně smutná. (11.11.2011)

Kdo by neznal Bassovy Klapzubáky? Fakt je, že film nepostihuje poetiku Bassovy řeči, ale to mu ani nelze mít za zlé. Filmoví synové byli až na Raula Schránila vlastně neznámými tvářemi a myslím, že se nikdo z nich nějak zvlášť neprosadil. Díky tátovi jsem fotbal vždy sledovala a tak se mi líbila půvabná novela i film. Jára Kohout vesele kouřil u benzinky přímo pod cedulí Kouření zakázáno. A pak božsky skákal přes švihadlo. Krásný je strach z maminky jako největší autority: „Udělejte pořádek, nebo bude maminka hubovat.“ Ložnice s palandami a plechovými skříňkami,které leckde doteď přežívají. A žádné matka, otec, fotr, vona. Ale tatínek, maminka, mami, tati. No, možná jsem staromódní, ale bylo to milé. Stejně jako rozhlasový komentátor: „ Zatímco vás informuji o těchto zajímavostech, na hřišti se vůbec nic neděje.“ Při řečech o fotbalových primadonách jsem si připadala jako v současnosti. „Potřebujeme jedenáct kluků, kteří by si rozuměli, a pak vyklepeme celej svět.“ No zase, aktuální. Legrační garderoba a legrační kopačky. A všimli jste si těch ponožek na podvazky? A zase těžká současnost – jak udat zahraničního hráče, který není nic moc, ale hodně stojí? Fotbalovým příběhem se ve filmů prolíná i láska, záměna existencí. I když je to láska jak z červené knihovny naruby, neubírá to filmu kouzlo. A jen pro záběry staré letné a Prahy stojí za to se koukat. A také na Jaroslava Marvana, takového brouka Pytlíka, všechno zná, všechno ví, „já a brácha, já na bráchu, brácha na mně, tenkrát na Kladně…“ Kouzelná Antonie Nedošínská, prototyp dělnické maminky, mám ji moc ráda. Ona jako žena z lidu, typově podobná Růžena Nasková jako dáma z lepší společnosti. (to sem sice nepatří, ale ony dvě si nekonkurovaly a vždycky sedly.) A jak to paní Nedošínské šlo s konví s vápnem, když lajnovala hřiště, a nechala muže a syny vyspat! Krásná Hana Vítová se sametovým pohledem. Když se film zlomí a kluci jdou k profesionálům, začíná to být smutné. Roztrhaná rodina, peníze, kazí se vztahy. Ne u Klapzubů, ale obecně. Tahanice ve fotbalovém vedení také nestárnou. A na závěr ťafka: „My s vámi nebudeme hrát. Vy jste profesionálové a hrajete za peníze.“ Svatá tehdejší prostoto, ale byly to časy. Závěrečnou agitku s písní na rtech už si autoři mohli odpustit. (24.06.2008)

Theodoru Pištěkovi leží celý film na bedrech a nebýt jeho účasti, dopadl by patrně daleko hůř. Je v něm ale jeden krásný příklad všem notorickým srovnávačům. Tak jako se tehdy hrál fotbal i hokej jinak, jiné byly i herecké výkony. Dnes se můžeme pousmát nad výkony sportovců i filmových herců, ale fanoušci a diváci to tehdy viděli docela jinýma očima. Každopádně naše současné fotbalové vedení by takového vlastence a poctivce, jako byl starý Klapzuba potřebovalo jako sůl a dost možná, že by se hodil i srdcem hrající Pištěk do současného filmu… (21.06.2008)

''Čechoslováci, poctiví slovanští sportovci!'' - Patetická otřesnost. Výraz meruna by měl být zakázán a ještě si dovolím zprávičku pro Enšpígla. Ty absolutní fando fotbalu, tyvole, chodící manekýni? Uvědomuješ si, že Baroš je druhej nejlepší střelec v historii našeho fotbalu a že žádnej jinej obránce neodehrál více zápasů za repre jak Ujfaluši? Ty si místo analýzy fotbalu radši dej další desinu a zaplivej si v knajpě. (11.10.2014)

Redakce Lidových novin seskupila ve dvacátých a třicátých letech do svého středu plejádu významných person české literatury, v jejichž čele stála především jména Karla Čapka, Karla Poláčka, Františka Langera a Eduarda Basse. Asi nejblíže k sobě měli Poláček s Bassem. Oba vytvořili řadu humoristických děl různé úrovně a kvality, ale jen dva romány z fotbalového prostředí se dočkaly nebývalé popularity u malých i velkých čtenářů. Bassova Klapzubova jedenáctka se stala ve své době dokonce určitým fenoménem a do jisté míry i prvním odkazem budoucí slávy české kopané tak, jak ji o několik let později zvěčnil také Poláček v Mužích v offsidu (romány dělí necelých deset let). Filmoví tvůrci nakonec sáhli po obou předlohách, ale zatímco Muži v offsidu našli svého trojského koně v zde excelujícím Haasovi, příběh otce Klapzuby a jeho jedenácti synů byl doveden k nevyhovujícím a de facto deformujícím kompromisům, nemilosrdně určených producenty a režisérem. Tomu také odpovídal výběr hereckých představitelů, přičemž volba Theodora Pištěka a Antonie Nedošinské do hlavních rolí nemusela nutně znamenat neúspěch. Na hraně se zde pohybuje především výběr chlapeckých dorostenců, vesměs neherců a profesionálních sportovců, motivovaný režisérovou snahou o získání nových, mladých lidí pro filmovou kameru. Z komerčního hlediska se jako nadmíru vhodná jeví účast Hany Vítové, svou bezpečnou polohu tu nacházejí také Marvan, herec mimořádných kvalit, Kohout, Neumann i Filipovský. Onen vlastenecký tón, implementovaný do filmu pod tíhou soudobé politické situace, jen stěží nalezne porozumění u současného diváka, přesto není od věci připomenout, že tehdy, v osmatřicátém roce, fungovala kopaná na zcela jiných morálních pravidlech, než dnes. To především. (03.10.2008)