Klapzubova XI.

Redakce Lidových novin seskupila ve dvacátých a třicátých letech do svého středu plejádu významných person české literatury, v jejichž čele stála především jména Karla Čapka, Karla Poláčka, Františka Langera a Eduarda Basse. Asi nejblíže k sobě měli Poláček s Bassem. Oba vytvořili řadu humoristických děl různé úrovně a kvality, ale jen dva romány z fotbalového prostředí se dočkaly nebývalé popularity u malých i velkých čtenářů. Bassova Klapzubova jedenáctka se stala ve své době dokonce určitým fenoménem a do jisté míry i prvním odkazem budoucí slávy české kopané tak, jak ji o několik let později zvěčnil také Poláček v Mužích v offsidu (romány dělí necelých deset let). Filmoví tvůrci nakonec sáhli po obou předlohách, ale zatímco Muži v offsidu našli svého trojského koně v zde excelujícím Haasovi, příběh otce Klapzuby a jeho jedenácti synů byl doveden k nevyhovujícím a de facto deformujícím kompromisům, nemilosrdně určených producenty a režisérem. Tomu také odpovídal výběr hereckých představitelů, přičemž volba Theodora Pištěka a Antonie Nedošinské do hlavních rolí nemusela nutně znamenat neúspěch. Na hraně se zde pohybuje především výběr chlapeckých dorostenců, vesměs neherců a profesionálních sportovců, motivovaný režisérovou snahou o získání nových, mladých lidí pro filmovou kameru. Z komerčního hlediska se jako nadmíru vhodná jeví účast Hany Vítové, svou bezpečnou polohu tu nacházejí také Marvan, herec mimořádných kvalit, Kohout, Neumann i Filipovský. Onen vlastenecký tón, implementovaný do filmu pod tíhou soudobé politické situace, jen stěží nalezne porozumění u současného diváka, přesto není od věci připomenout, že tehdy, v osmatřicátém roce, fungovala kopaná na zcela jiných morálních pravidlech, než dnes. To především. (03.10.2008)

Ze začátku jsem byl trochu zaražený, co tam dělá Vítová a proč tam není fotbal. Ale nakonec ty vedlejší linie nejsou zas tak špatné, možná lepší, než plané filozofování nad profesionalizací fotbalu. Pěkné miniscénka s Neumannem a Marvanovy vzpomínky na zápas na Kladně, naopak Nedošínskou bych vyměnil (nejen v tomto filmu). A pěkná hláška na závěr: "Čechoslováci, poctiví slovanští sportovci, opět první!" (23.02.2013)

Ach jo! On by tenhle film klidně splnil všechny žánrové požadavky na v rámci možností milou prvorepublikovou komedii, ale ona je tady "bohužel" geniální Bassova předloha, jíž v této době takto omezenými prostředky nejspíše natočit nešlo. Neboť teď nám z toho zbyla takřka Klabzubova jedenáctka bez fotbalu, aneb salónní film s trochu netypickým námětem. (04.06.2005)

Theodoru Pištěkovi leží celý film na bedrech a nebýt jeho účasti, dopadl by patrně daleko hůř. Je v něm ale jeden krásný příklad všem notorickým srovnávačům. Tak jako se tehdy hrál fotbal i hokej jinak, jiné byly i herecké výkony. Dnes se můžeme pousmát nad výkony sportovců i filmových herců, ale fanoušci a diváci to tehdy viděli docela jinýma očima. Každopádně naše současné fotbalové vedení by takového vlastence a poctivce, jako byl starý Klapzuba potřebovalo jako sůl a dost možná, že by se hodil i srdcem hrající Pištěk do současného filmu… (21.06.2008)

Dnes by se řeklo volná adaptace. O fotbal prakticky nejde a i "díky" tristním záběrům přímo ze hřišť je dokonce na obtíž, ale nutno podotknout, že ani ve knížce nehraje kopaná prim. Stěžejní je ta vznosná idea hry pro radost. A jemná kritika těch nafintěných primadon. Klabzubáci i Eduard Bass by se divili, kam až fotbal zašel... Pro ženské publikum je tu hromada techtlí a sem tam nějaké to mechtle, ale zklamalo mě, že nejzásadnější okamžik knížky, kdy klabzubáci poprvé prohrají (s partou kluků, která si s nimi odmítne začutat), komentuje starý Klapzuba jen tak na půl huby a hned stmívačka. Jinak ale funkcionáři a majitelé klubů, jako by si s těmi dnešními z oka vypadli, inu já na bráchu, brácha na mě, lidi řvali, prásk, seděl... Prohráli jsme devět ku jedné. (14.12.2017)