ロングバケーション
Obsahy(1)
Minami byla ponechána u oltáře – její milovaný Asakura nepřišel, utekl s jinou. Ale to ještě, když půlhodinu před obřadem vrazila do bytu, kde Asakura bydlel, nevěděla. Tam potkala jeho spolubydlícího, mladého Senu Hidetošiho. Sena je mladík toužící stát se světově proslulým pianistou, zamilovaný do Rjóko, mladší spolužačky z vysoké školy. Minami se rozhodne přistěhovat k Senovi do bytu. Náhle pod jednou střechou bydlí jednatřicetiletá žena a čtyřiadvacetiletý muž. Aby toho nebylo málo, tak se po pěti letech vrací Minamin mladší bratr, divoch Šindži. Co může jenom všechny zúčastněné potkat? (Zíza)
(viac)Recenzie (6)
Jo to příjemné z toho hlediska, že dorama v 90. letech neznaly ty neduhy, kterými trpí dorama z let pozdějších (dalo by se to možná nazvat "špatný vliv anime ksichtů" a divných polibků). Je to příjemné, pomalu plynoucí, občas nudné a nezáživné, zábavné dorama, kde jsou zajímavé postavy, ale člověk si na ně zřejmě musí zvyknout. Ze začátku mi přišly ploché i otravné. A vcelku - netuším proč - mi bylo líto Takenouchiho kvůli charakteru, co hrál. Ale to se skoro hned srovnalo a já si ho mohla užívat. On je vlastně ten důvod, proč jsem se na tohle dorama podívala. Trochu stalking :-D Není to napínavé, srdcervoucí, vzrušující. Je to naprosto obyčejné. A někdo obyčejnost může mít rád. Má to dobré dialogy a vztahy mezi lidmi jsou řešeny a podávány bez zbytečné dramatičnosti, což je moc fajn. Určitě se nebojte podívat a udělat si vlastní názor. Jen to prostě zkuste nezahodit po prvních dvou dílech. Ono se to připepří (nikoliv však na pčíkání :-D). 4. 7. 2020 Edit.: Koukla jsem po devíti letech znovu a zřejmě člověk musí do seriálu dospět, musí mít něco za sebou, aby dokázal postavám lépe rozumět. Proto zvedám hodnocení a píšu recenzi... ()
Tak díky tomuto doramatu z roku 1996 a jeho masivní popularitě jsem KONEČNĚ pochopila to dlouhodobé šílenství okolo Kimury Takuji. Mně osobně byl sice vždycky velmi nesympatický, ale musím uznat, že tohle byl nepochybně výkon, který si tehdy získal srdce mnoha žen. Nejenomže je to zdatný herec (i vzhledem k tomu, že tohle byla jeho vůbec první hlavní role!), ale kupodivu i na mě tady v roli mladého nejistého pianisty působil docela jako sympaťák (a to je opravdu co říct). Takže "naru hodo, naru hodo..." Úplně si dovedu představit ten boom, který tehdy v devadesátkách po odvysílání následoval. On je to vlastně celkově na tu dobu docela tématicky převratný seriál, vzhledem k tomu, že nabouravá určité stereotypy - ať už to, že jde o romantický příběh mezi starší ženou a mladším mužem, nebo důraz na to, že štěstí ženy přece vůbec nemusí pramenit ze sňatku (bohužel i v současnosti je v Japonsku ještě pořád docela zakořeněná představa, že cílem ženy by především mělo být dobře se vdát... sice je to na ústupu, ale pořád je ta tendence mnohem více zřetelná než u nás na západě). Dále je zajímavé to vyjádření deziluze okolo hledání stabilní práce a stabilního výdělku. Nepochybně to odráží i náladu tehdejší doby, ale opět to naráží na určitý japonský stereotyp ohledně stability zaměstnání. Zkrátka, přestože jde primárně o romanci, nabízí to i mnoho dalších zajímavých postřehů. A jako romantický příběh je to navíc zpracováno velmi citlivě a přirozeně. Vidíme zde reálné vztahy a jejich nástrahy, reálné emoce a jejich vyjádření. Určitě je v tom velký rozdíl oproti novodobějším japonským seriálům (na což tady upozorňuje i Zíza). Dále mě potěšila i vtipná role Inamori Izumi (ta bezstarostná ležérnost v kombinaci s přihlouple trhlým chováním - fakt jsem se bavila :)), pak samozřejmě role Takenoučiho, a nakonec menší rolička mladé Hirosue Rjóko. Celkově se tedy nedá jinak, než seriál hodnotit hodně vysoko, přestože neříkám, že by to ve všech ohledech byl můj šálek kávy. Ale kladné stránky výrazně převažují a osobně jsem ráda, že jsem s k tomuto titulu konečně dostala. Je to holt někdejší japonský fenomén. ~(4,3★)~ ()
On - 24-ročný dobrosrdečný, introvertský a neúspešný klavirista, čo učí deti hrať na klavíri, ona 31-ročná spontánna extrovertka, "vyhoretá" modelka z reklám, o ktorú už nemajú veľký záujem a ktorej utiekol muž z pred oltára (v Japonsku to znamená veľkú hanbu). Keď sa tieto dve osôbky stretnú, vznikne z toho príjemný romantický film bez nejakej hlbšej myšlienky. Ničím neurazí ale ani ničím priveľmi nezaujme. Našťastie dej príjemne odsýpa, hluché miesta nezaznamenáte takže ako milovník romantiky u mňa takých 70%. ()
Neublíži, ale ani veľmi nezaujme. Podľa mňa je znakom dobrého seriálu, že po skončení jedného dielu si chcete pustiť hneď ďalší. Tu sa tak nestalo, naopak, často som sa prichytila, ako sa duševne prehováram k dalšiemu dielu (chcela som si to totiž pozrieť, kvôli kamarátke, ktorá to miluje). ()
Pomalu plynoucí, uvěřitelný příběh dvou ztracených duší, které se hledaly a chvíli jim trvalo, než zjistily, že se skutečně našly. Musím uznat, že mám radši starší variantu Takuji Kimury, ale co se mu musí uznat je, že hrát umí a člověk mu toho mladíka zmítaného vášněmi se psím kukučem fakt baštil. I vedlejší postavy byly sympatické, jen tu Momoko bych někdy flákla vyždímaným hadrem po palici, ale sem tam mě i pobavila. Takže výsledkem je příjemně strávený čas u seriálu ()