Cesta pustým lesem

Tento film si určitě budu muset pustit víckrát, abych ho úplně pochopil. I tak ale můžu s jistotu říct, že je to moc dobrý film. Je skvěle natočený, má moc dobrou hudbu, i herecké výkony byly dobré. Tématikou mi trochu připomínal "Krajinu ve stínu", tento film je ale mnohem míň brutální. I tak ale rozhodně stojí za shlédnutí. 8/10 (08.08.2022)

Velmi zajímavá prvotina Ivana Vojnára. Je to film, který musíte vzít jako výtvarný pocit a nebo jít do kina na něco jiného. Vojnárovi jsem vděčný, že ukazuje, že film může být také uměleckým dílem a ne jenom bezduchou zábavou. Kolik filmů takto pojatých u nás po roce 1989 vzniklo? Vojnár sám se sarkasticky o svém filmu vyjádřil, že je to film pro jednoho velmi náročného diváka. Jak je tady z některých hodnocení vidět, je těch náročných diváků více. (19.03.2008)

V roce 1997 jsem byl na premiéře tohoto filmu. Od té doby jsem si pamatoval po celou dobu (leden 2011) jednotlivé záběry krajiny, stromů a řadu scén. Nebylo možné ho nikde sehnat, až nyní po 13 letech. Musím říci, že čas filmu neubral, naopak. Dnes by asi nikdo nic takového nenatočil. Kamera je naprosto úžasná, děj vlastně neexistuje, ale přesto jsem se ani chvíli nenudil. Banální zápletka o příchodu nového vesnického doktora kamsi na Šumavu je sérií krátkých dialogů, která provázena skvělým obrazem, je ojedinělým počinem porevolučního českého filmu. Zbytek viz Radek99 a Lima. (28.01.2011)

Je pravda, že spousta lidí se u tohoto filmu nudila. Já jsem nečekal nějaký košatý příběh s propracovanými dialogy, toho se v tomto filmu nedočkáte. Naopak jsem se nechal unášet až meditativní atmosférou filmu, kterou vykresluje širokoúhlá, černobílá kamera. Krásná příroda ve filmu stojí za to, zejména záběry zimní krajiny mají své kouzlo. Mini osudy jednotlivých postav vás sice nestrhnou, ale tenhle film je spíš pocitová záležitost, režisér nevodí diváka za ručičku, každý ať si v něm najde to své. Když nenajde, taky se houby stane. (08.05.2003)

Možná nejlepší polistopadový československý film. Strhl mě již jako jinocha, když jsem ho poprvé shlédl. Tehdy jsem zdaleka nedokázal pojmenovat, čím mě ten snímek zasáhl, ale příliš nadutý jsem si myslel, že to alespoň vím. Bylo to snad skvělým přednesem Václava Koubka, jehož jsme tehdy ctili zvláště pro jeho Šaty šupáka a Obrazy, a jeho zapouštěním se do čímsi svůdných šumavských hvozdů, a těmi lehce a omamně zachycenými epizodami ze životů lidí tam někde daleko, a přeci nablízku. Neuvěřitelně vyvážená směs epizod, jimiž se odvíjí čas lidského života i dějin, jako by je jedné těžké chvíle nad ránem vysnil ve tmě vlastních nedostatků a vin sám Klostermann, kdyby vládl jazykem nás pozdních, nás pojímala a nám, polovidomým, hořkým a trapným, bylo lhostejno, proč tak rádi uléháme do toho mrazu krutosti a milosti. S léty, kdy jsem prodlíval na různých dnech a sveřepě na nich hloubil patou důlek, pokaždé jinak směšný a podobně konečný, jsem dozrál, jak jen to zatím šlo, a dnes ten poznovu navštívený příběh vidím vzdálený za těmi nejbližšími, nejněžnějšími výrony prostoty. A Prostota, to je jeho pravé jméno, a lze pokládat za zázrak, že tento film vznikl. (01.01.2019)