Clouds of Glass
Réžia:
František VláčilScenár:
František VláčilKamera:
Josef VanišHudba:
Miloš VacekHrajú:
Antonín ZíbObsahy(1)
Malý chlapec sleduje brzy ráno loučení svého otce s dědečkem. Během dne si pak hoch hraje s modelem letadla. Pouští jej z cihlového komína, odkud model spadne na blízký skleník a rozbije tabuli skla. Chlapec uteče až na kraj blízkého letiště. Mezitím se jeho invalidní dědeček snaží spravit poškozený model letadla. Na stěnách visí fotografie z jeho mládí, kdy létal jako pilot, ale po úrazu mu museli amputovat nohu. Hoch se na letišti dostane do opuštěného letadla, kde si hraje v kabině. Poté sleduje zdáli start tryskového vojenského letounu, který pilotuje jeho otec. Chlapec na něj marně volá, aby se vrátil. Po krátké chvíli opojné volnosti z letu však nastane tragédie. Dědeček s chlapcem čekají u operačního sálu, kde se lékaři snaží marně zachránit pilotovi život. Starý muž oplakává mrtvého syna, vnuk je ale stále přitahován atmosférou letiště. Symbolický obraz letadla letícího nad oblaky postupně splývá s nebeskou modří... (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (31)
Nasadil jsem si svá křídla a nechal se unášet... Jedná se vlastně o Vláčilův první a opravdu nádherný film pojednávající o věčné lidské touze. Vláčil dokázal v tomto snímku na malém prostoru vyždímat obrovskou dávku emocí! Zážitek z téměř němého filmu umocňuje krásná Vackova hudba. To prostě musíte prožít! ()
Člen československého, armádního filmu dostává možnost a ukazuje tehdejším tvůrcům, jak se to dělá. Nepotřebuje slova, stačí pár zvolání. Velká škoda, že s Vláčilem nenarukoval Liška, či Fišer, hudba M. Vacka mi přišla taková obyčejná, nicméně kvalitní. V každém případě se jedná o bezchybnou záležitost ()
Vizuální symfonie, k níž opravdu netřeba jakýchkoli slov. Přestože poetismus se mi ve filmu většinou příčí, v tomhle případě mě všechny ty neskutečně nádherné záběry a kamerové finesy objaly tak silně, že jsem si přál namísto osmnácti minut rovnou celovečerák. Vláčil měl nepopsatelný talent pro vykreslení atmosféry a duševní hloubky, takhle odzbrojující autorský debut se jen tak nevidí... ()
To víte že Údolí včel má jen hodinu a půl? Zdá se, jako by se děj táhl tři hodiny. Skleněná oblaka mají dvacet minut, ale přísahám Bohu, že jsem u nich strávil minimálně hodinu. To nemyslím jako kritiku, ale jako pochvalu. Vměstnat na tak malý rozsah tolik zážitků je kumšt. A natočit ho stylem, aby tenhle téměř nemluvný film plný poetiky nenudil ani mě, to už je skoro zázrak. ()
Ve svých kratkých filmech Skleněná oblaka, Holubice, Pověst o stříbrné jedli a Sirius se František Vláčil věnuje vztahu dítěte a dospělého. V prvotině Skleněná oblaka je to vhled do klukovské duše, kde se odráží jeho vztah k otci, pozdji k dědečkovi. Stejně jako v Holubici je použita hojná řeč symbolů - drátěné pletivo, ve kterém je vidět postava odcházejícího otce, průhledné tabulky skla, obloha a letící hračka, rozbité sklo. Chromý stařec, který se pokouší opravit rozbitý model, chlapec přelézá bránu, aby mohl na letiště, za ním štěkající pes, kterého ale neslyšíme. To vše vytváří atmosféru, která směřuje k tragédii. Vláčil je mistem dramatu ve zkratce. Zde se mu podařilo vytvořit příběh v 18 minutách. Na konci přichází dědeček s chlapcem, na mokrém asfaltu vidí chlapec mrtvého motýla, kterého podává starci do dlaně. Symbol volnosti a křehkosti za živa, zde též jako obraz pomíjivosti a zranitelnosti. Snímek je třeba vnímat jako filmovou báseň, kdo očekává pohádku se šťastným koncem, bude zklamán. ()
Galéria (2)
Fotka © Brno 16
Reklama