Holubice

V kině Ponrepo proběhl EXPERIMENT. Podle úvodního slova ó velkého POMA se mohlo zdát, že tento spočíval v tom, kolik lidí přijde v osm večer na projekci – považte! – černobílého filmu ze 60. let. Ale kdepak. Hodný táta celé naší velké čsfd rodiny pro nás připravil opravdovou reality show. Ještě teď mi tečou slzy dojetí, když si vzpomenu, že jsem mohla být při tom, když vznikalo umělecké dílo. Ještě že si to POMO nechal jako překvapení, to bych snad možná ani nepřišla! Děkuji těm třem už od pohledu šikovným hochům s kamerou, že budu mít co ukazovat děckám, vnoučatům, sousedům (no táto, ti budou valit voči!). Škoda jenom, že se páni filmaři nepředstavili, a tak teď nevíme, kam posílat děkovné dopisy.. __ Film samotný jsem vnímala především jako soubor líbivých statických obrazů. Nedokážu říct, do jaké míry to bylo způsobené přítomností toho hurá štábu před, při i po promítání, ale pozitivně ten zážitek určitě neovlivnil. I když jedna transcendence by tu byla; připadalo mi, že jsem se nedobrovolně zhmotnila v dokumentu Šmejdi. Opravdu velmi poučný experiment. (24.07.2014)

Způsob, jakým básník stříbrného plátna naložil s tak křehkým tématem, bere dech. Hlavní postavou filmu nejsou lidé, ale smolařská holubice, kterou chová německá holčička na baltském pobřeží. Holubice však není jen postavou - to je samo o sobě pozoruhodným výkonem - ale také symbolem. Do básnivé roviny vstupuje přitom i ta každodenní, hádkou majitelů holubů počínaje a sourozeneckými vztahovými disharmoniemi na německém severu konče. Tato pohádka - v dobrém slova smyslu - pro dospělé sleduje i další pozoruhodný motiv - vztah sochaře s něžnou duší dítěte a kluka, kterému život načas přistřihl křidélka víc, než je pro dětskou povahu únosné. Na potenciální křižovatce života kluk v rozpuku let řeší hned několik vnitřních problémů: proč postřelil ptáka, který mu ničím neublížil, jak se vyrovnat s tím, aby nezahynul, a konečně pochopit, že vlastnit neznamená milovat (jako jakýsi divácký "dezert" navíc je tu i jeho vyrovnávání se s nedobrým zdravotním stavem a postupný chlapcův návrat do světa dětských radostí). A že svoboda vlastní je nemyslitelná bez svobody bližních, byť v tomto případě "pouhého" ptáka. Socha chlapce, kterou sochař vytvoří, podobně jako grafický list s holubicí, poslaný německé holčičce, měly v dobovém v kontextu více významů. Stále tu byla přítomna bolestná válečná zkušenost; herci filmu jsou i krajina písečných pláží i jedinečné siluety pražských věží, hrotů směřujících do nadoblačného nebesna; holubice, picasovská holubice, byla symbolem světového mírového hnutí lidí dobré vůle na tehdejším Východě i Západě. Film doslova nabitý vjemy a myšlenkami-obrazy, krášlený básnivou kamerou Jana Čuříka a dále rozvíjený hudbou Zdeňka Lišky, přitom skutečný talent tvůrce MARKÉTY LAZAROVÉ mohl jen naznačit. Ale skutečnost, že Vláčilovy oči tak neuvěřitelně splývají s pohledem dítěte, dětským vnímáním světa, soud, vyřčený v přecházející větě, značně relativizuje. K prospěchu díla i Vláčila samého. (24.07.2014)

Vláčilova Holubice vypuštěná z archy poraněného dětství se nevrací na sever proto, že vody „v Praze“ ještě zcela neopadly, ale proto, že potopa smutku v místech, kde je očekávána, ještě ani opadat nezačala. Je to bytost magneticky přitahovaná nikoliv „jen“ domovem, ale i bolestí. Nevzdaluje se potopám, naopak: potopy hledá. Až dosáhne svého baltického cíle a nebem zazáří duha, bude čas na cestu k dalším trpícím. Úchvatná oslava přirozenosti a lásky, nejednou zlovolně utlačovaných v lidských nitrech, a naděje na nové probuzení. (02.10.2009)

Filmová báseň Holubice je hustý a silný koncentrát průzračného umění a esencí vymačkané umělcovy duše, snů a představ. Po tom touží každý umělec a ne každému se to podaří, a už málokterému hned v prvním celovečerním debutu. Po této stránce měl František Vláčil splněno. Prostřednictvím svobodných holubích křídel a zurčením tónů Liškovy šokující kompozice pohrdá dílo čárami na mapě, kterým lidé říkají hranice a boří i hranice mezi lidmi samotnými. Ovšem k tomu, aby člověk film pochopil a prožil, být chovatelem holubů nestačí... (03.07.2008)

Na filozofické fakultě brněnské univerzity studoval František Vláčil estetiku a dějiny umění, současně pracoval ve skupině loutkového filmu jako scénárista a režisér. Na počátku padesátých let se stal členem studia Armádního filmu, kde do roku 1958 natočil více než třicet naučných, instruktážních a dokumentárních filmů. Jeho první samostatnou režijní prací v oblasti hraného filmu byla barevná poema Skleněná oblaka. Ve filmové básni Holubice se střídavě ocitáme na baltickém pobřeží a v pražském ateliéru mladého malíře, přičemž výtvarná koncepce filmu je založena na kontrastu těchto dvou světů. Kamera neustále mění své úhly pohledu, a tak dětský hrdina jako by místo přes plot lezl do nebe a dívka Susanne zase vycházela ze svého pokoje rovnou do moře. Je tedy více než reálné představit si šok, jaký Vláčilův snímek musel tehdy u diváků i kritiky vyvolat. A jak je patrné, určitá výjimečnost a umělecká originalita, snoubící poezii všedního dne a metaforický příběh o zranitelnosti, zůstává fascinujícím zázrakem i v současnosti. (26.03.2014)