Réžia:
František VláčilScenár:
František VláčilKamera:
Jan ČuříkHudba:
Zdeněk LiškaHrajú:
Kateřina Irmanovová, Karel Smyczek, Gustav Püttjer, Václav Irmanov, Hans-Peter Reinecke, Karl Gärtner, František Kovářík, Vladimír Erlebach, Anna Pitašová (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Odkudsi z Belgie, z úbočí vysoké haldy, vypouštějí stovky poštovních holubů... Jednu bílou holubičku marně vyhlíží její majitelka, plavovlasé děvčátko Zuzanka, mezi mořskými vlnami a písečnými dunami... Holubice byla zanesena bouří do vzdáleného stověžatého města, do Prahy. Usedla unavená ve výtahové šachtě moderního činžáku. A tam ji postřelil z okna vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný po nervovém šoku na pojízdnou židli, chlapec krutý, protože sám trpí... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (100)
Fascinující celovečerní debut Františka Vláčila, výjimečně s tématem ze současnosti. Jednoduchý poetický příběh zůstává ve stínu Vláčilovych historických velkofilmů, divák od takového snímku může očekávat pouhou dobovou raritku pro rozšíření filmových obzorů... a přece. Svým neobyčejným kouzlem zaujme už během titulků melancholickou hudbou Zdeňka Lišky, bohatě se dále vlnící celým příběhem. Upoutává přímorským prostředím v jedné z dvou linek příběhů i stylem vyprávění, kde se buď nemluví nebo polovina krátkých replik odzní v cizím jazyce. Snímek není založen na hereckém obsazení (mistr malých rolích František Kovářík je pouze drobným bonusem a Václava Irmanova v hlavní dospělé roli bych po 15ti letech od Mrtvý mezi živými bez úvodních titulků ani nespoznal). Celá atmosféra filmu tkví na výtvarní stránce, vedle kamerových záběrů Jana Čuříka a obrazu se spoustou kontrastů světla a stínu hraje ve filmou důležitou roli i malování a sochařské umění. To vše krásně zachycuje svět smutné opuštěné dívky a tělesně postiženého kluka, dvou hlavních protagonistů z různých koutů Evropy, kteří se nikdy nepotkali, ale spojila je holubice. Myšlenka postupného uzdravení s paralelou mezi klukem a bílou holubicí ke mne dorazila, ale škoda poněkud nevýrazného konce s několikaminutovými záběry na střechy pražského velkoměsta. Ten se mi k celkové atmosféře nehodil a v závěru trošku pokazil mé celkové dojmy. (85%) (Filmová výzva 2018 - Karlas) ()
Moc ta vysoká hodnocení nechápu. Příběh tohohle filmu je děsně banální, když by ho člověk chtěl nějak shrnout. A to i když vezmu v úvahu část s uzdravujícím se chlapcem a jeho rozhodnutí, zda uzdravující se holubici pustit nebo ne. Není to pro mě něco, o čem bych měl přemýšlet ještě kdo ví jak dlouho. Z pohledu příběhu tak film byl pro mě spíš natažená nuda. Pěkné byly spíš zvuky a některé záběry. Režisér tím celkem slušně budoval atmosféru. Člověk byl zvědavý, co se bude dít, jak to asi skončí, a vono se dělo s prominutím celkem hovno. ()
"Ach, jak je krásné strojiti dějství od počátku do konce a opakovat je znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane. Jak je krásné kouzliti ohně a po širém světě si pohrávati malými oblými věcmi." Ach, jak je krásné čarovat obrazem a jen lehce spřádat nitky vyprávění. Jak je krásné malovat příběhy bez velkých gest. Jak nádherné je nechat promlouvat hudbu a um..... Čas však kráčí rychlým krokem a nezbývá nikoho, kdo by podobných věcí zachytil. A tak ze strun zaznívá smutek. Smutek a stesk, neboť vše uplývá... ()
Holubice byla prvním filmem, u kterého jsem pocítil čistou rozkoš z obrazu. Viděl jsem před tím filmy s působivou kamerou a obratnou režií, ale tam jsem většinou byl zaujat dějem (chodil jsem tehdy v pubertě pravda většinou na dobrodružné filmy), takže nějakou krásu obrazu jsem vnímal až v druhé řadě. Viděl jsem před tím už Valérii a týden divů, ale tam zas silně působil eros, který vše zkresluje. Při sledování Holubice jsem nebyl zvědav jak to dopadne ani zde nebyl osten erotického pnutí, zde působil jen obraz ve spojen s hudbou. Hotová nirvána. ()
Vláčil zde popustil uzdu své fantazie a vytvořil v našich podmínkách nevídaný filmový tvar hraničící s čirou avantgardou. Rovněž po technické stránce opět u nás obrodil formalistickou stránku filmu a rozhodl se vyprávět výhradně obrazem, obsah dialogů ztrácí jakoukoliv váhu, řada z nich je také v cizím jazyce bez titulek. Některé záběry jsou fenomenální, nejvíce mě dostalo vytváření umělcova obrazu na skle a pak nepřeberné množství nápaditých kompozic, bohatě využívající zejména architektonické členitosti domu, v němž se většina děje odehrává. Závěr výborným a průzračně jednoduchým způsobem naplňuje poselství dosažení vzájemné blízkosti všech lidí. Jediný problém který jsem měl byl odtažitý chlad hlavně v první půlce snímku a hlavně v německé linii. Emoce se u mě skutečně nedostavili, jen pocit ušlechtilé myšlenky díla. ()
Galéria (19)
Fotka © Česká televize
Zaujímavosti (8)
- Povídku „Susanne“ Otakara Kirchnera, podle které je snímek zpracován, měl původně zfilmovat režisér dětských filmů Milan Vošmik, který později také doporučil Karla Smyczka do role Michala. (Xell)
- V úplném závěru filmu je možné zřetelně spatřit Stalinův pomník, který stál na Letné v letech 1955–1962. (smikyna)
- Filmování probíhalo v Praze ve Starém Městě. Ateliér umělce, kterého ztvárnil Václav Irmanov, byl postaven v Praze na Kotvě. (dyfur)
Reklama